"Mami?" zakřičel jsem hned poté, co jsem rozrazil dveře.
"Tati!" zavolal jsem ještě více nahlas. Slyšel jsem pak bouřlivý tupot nohou mé matky, se kterou jsem doposud žil.
"Jacku co se stalo? Proč tady tak vyvádíš? Vždyť je teprve několik hodin ráno." koukala se na mě vyděšeným pohledem a za ní stál táta, ale ten se mračil.
"Jakou spojitost má se mnou purpurová vlčice?" najednou oba dva změnily jako lusknutím prstů pohledy.
"Jacku...jak si na to přišel?" koukala se na mě vyděšená mamka.
"Když jsem se byl projít, potkal jsem ji...potkal jsem jí ve tmě spolu s dalšímy asi šesti vlky...ale oni nebyli jako mi...oni byli..."
"...mrtvý..." konečně prolomil to vražedné ticho otec.
"Jak je to možné?" mamka sevřela otcovu ruku.
"Myslím, že bychom ti to už měly říct." stále jsem tam stál, nic jiného jsem dělat ani nemohl. Dnešek je nějak až moc zamotaný.
"Jacku..." koukla se na mě má matička.
"Já nejsem tvá skutečná matka, jsem tvá macech. Ale miluju tě jako své vlastní." koukala na mě a pomalu brečela.
"Je mi jedno, zda li máš stejnou krev nebo ne jako já. Ty jsi mě vychovala a beru tě za svou mámu, ať si říká kdo chce co chce." obejmul jsem jí a dal polibek na tvář.
"Opravdu?" jen jsem jí taktně přikynul.
ČTEŠ
Smečka Dvou
Vlkodlaci--- "Připadám si jako nenormální bytost mezi lidmi, jako kdybych měla hendicep." koukala se mi do očí. "To ty jsi člověk mezi nenormálníma bytostma. To kým jsme žádný hendicep není, je to dar. A také máš v sobě více lidskosti než všichni ostatní...j...
