Po pár hodinách mě probudila její mamka.
"Nechceš si jít lehnou na gauč?"
"Ne, stejně bych neusnul..."
"Právě si spal."
"Ale to je jiná."
"Nechceš čaj?"
"Ne děkuji, zajdu se projít." zvedl jsem se a vyšel z domu. Bylo toho na mě moc, jestli dítě nechce, tak to měla říct... Prošel jsem kolem posledního domu v ulici a stál ve světle předposlední lampy. Při otáčení na druhou stranu jsem něco zahlédl, v tom posledním pruhu světla něco bylo. Vzpoměl jsem si na dopis od té její kamarádky, zamrazilo mi na zádech. Rozešel jsem se tedy na osvětlenou část u poslední lampy a koukal do úplné tmy. Nic. Jak sem předpokládal, už z toho všeho blbnu.
"Ahoj Jacku." trhlo ve mě. Otočil jsem se zpět k té tmě a tam stála siluleta ženy.
"Kdo jste?!"
"To jsem od nich mohla čekat, že ti o mě neřekly."
"Kdo jste!" měl jsem strach. Nevím ani proč, ale bál jsem se.
"Mě se bát nemusíš Jacku...jsem tvá matička."
"Lžete!" rozběhl jsem se směrem k domu. Najednou se oběvila předemnou a já jen tak tak zastavil.
"Tak se jich zeptej Který vlk má ve tmě purpurové oči." proměnila se a přede mnou stál vlk s purpurovýma očima, jen štěkla a spolu s ní odběhlo dalších šest vlků. Ale ti vlci byli jiní.
ČTEŠ
Smečka Dvou
Lupi mannari--- "Připadám si jako nenormální bytost mezi lidmi, jako kdybych měla hendicep." koukala se mi do očí. "To ty jsi člověk mezi nenormálníma bytostma. To kým jsme žádný hendicep není, je to dar. A také máš v sobě více lidskosti než všichni ostatní...j...
