Začaly se pochechtávat a něco si mezi sebou špitaly, jedna pak ukázala na nás a zakřičela
"Koukejte naše podivná má novou kamarádku." začaly se smát a mě ruply nervy. Jestli jí něco udělám tak to jenom z obrany šikanované kamarádky. Stoupla jsem si, šla rychlím krokem k ní, všechny ostatní mě pozorovaly, já tu hlavní slepici čapla pod krken a přirazila ke zdi.
"Ještě jedo křivé slovo vyjde z toho tvého zobáku na ní a já ti ten zobák urvu! Teď má ta vaše podivná kamarádku a takže jsem taky podivná? Tak ať! A dávej si ma mě pozor slepice!" pustila jsem jí a ona si sedla na zem. Všichni kluci se jí začali smát a ona se div nerozbrečela.
"Děkuju..." promluvil vedle mě tenký hlásek.
"Není za co, tohle si namají co dovolovat. Jo a málem bych zapomněla já jsem Sophie."
"Já jsem Miranda a vím o tobě...potřebovla bych pomoct."
"Jako že víš co jsem?"
"Já jsem se nedokázala promněnit..." ona je nepromněněný vlk? Hurwa...
"Máš po škole čas?"
"No jo mám..."
"Půjdeš se mnou, snad ti dokážu pomoct."
"Dobře, děkuju."
Den utíkal pomalu a já přemýšlela pořád nad tím, co udělám. Snad jí dokážu pomoct.
ČTEŠ
Smečka Dvou
Lobisomem--- "Připadám si jako nenormální bytost mezi lidmi, jako kdybych měla hendicep." koukala se mi do očí. "To ty jsi člověk mezi nenormálníma bytostma. To kým jsme žádný hendicep není, je to dar. A také máš v sobě více lidskosti než všichni ostatní...j...
