Smrt

{1} Konec...

Jsi v pohodě?
Stále ta samá otázka.
Je mi fajn...
Stále ta samá lež.

I když mě se na to teď hodně dlouho nikdo nezeptal. Možná tak táta. Maminku nemám. Kamarády taky ne. Vlastně kromě taťky nemám nikoho. Nikdo se o mě nezajímá. Jsem jen vzduch. Jsem nic.....naprosto nic.

Když jste pořád sám a topíte se ve svých problémech, zanechává to ve vašem životě hluboké šrámy. Chováte se jinak než dřív. I když jste se dříve pořád usmívali, teď už ani nevíte co to pořádně je úsměv. Co je to radost?! To co jsem už dlouho nepocítila.

Někdy už není cesty zpět. Uděláte chybu a nesete za ní následky po zbytek života. Z ničeho nic se ze dne na den všechno zvrtne. Lidé, kterým jste věřili, vás zradí a vy nemůžete nic dělat. Jediná otázka je teď proč?!

Proč zrovna já? Proč se stalo něco tak strašnýho? Proč je život tak nespravedlivý? Proč trpí ti, kteří nic neprovedli? Proč?! To jsou všechno jen otázky, na které nejsou odpovědi. Někdo si myslí, že zná správnou odpověď. Tak to ale není. Nikdo na ně nedokáže odpovědět. Nikdo...

Najednou nesmíte věřit nikomu. Vlastně ani nemůžete. Jste sami. Už vám nic nezbývá...

Každý se bojí smrti. Každý... Ale někdy není jiná možnost. Někdy už vám nic nezbývá. Smrt je ta poslední možnost. To je ta možnost zbavit se všech problémů a ničeho se nebát. To je ta možnost. Jediná možnost....

Kdyby to bylo jinak. Kdybych měla pravé kamarády. Kdybych žila jinde. Kdybych chodila na jinou školu. Kdybych tu osudnou noc radši zůstala doma. Kdyby....

Čas se ale nedá vrátit. Sebemenší chyba nám změní celý život. Nemůžeme jí napravit. Drobné chyby jdou, ale to co se stalo mě, to nejde napravit. Už nikdy...

Život není lehký. Není ani spravedlivý.  Proč trpí ti, kteří jsou nevinní? Sama tomu nerozumím...

Jediné co bych si přála vědět, je co jsem udělala tak špatného, že mě potkal takovýhle osud. Udělala jsem nějakou chybu, za kterou mám trpět? A nebo jsem nevinná?

Tohle všechno se mi honí v hlavě. Sedím ve vaně v oblečení. Vana se napouští ledovou vodou. Klepu se zimou. Vím...nedává to smysl. Proč se koupu v oblečení? Proč si nenapustím teplou vanu a nerelaxuju? Proč mrznu v ledové vodě?

Už dlouho mám deprese. A dostávám se z nich jenom díky ledové vodě, která mi teď stéká po celém těle, po tričku, po legínách. Asi mě nepochopíte. Ani bych se vám nedivila. Ale už se to zvládat nedá.

Vypnu vodu. Je mi opravdu zima. Z očí mi pořád tečou proudy slz. Každá malinká slza mi bere sílu. Jsem tak slabá......tak slabá.

Už dál nemůžu. Nezvládám to. Podívám se na žiletku, která bezvládně leží kousíček od mé ruky. Stačí jen......kousek....a budu se cítit lépe. Přísahala jsem, že už to nikdy neudělám. Přísahala jsem, že už po ní nikdy nesáhnu. Přísahala jsem, že už se nikdy nebudu řezat. Přísahala....

Ale vždyť je to jedno. Přísahy už se stejně v téhle době nedodržují. Nikdo je nedodržuje. Říct v téhle době "přísahám" vlastně nic neznamená. 

Po tolika měsících jsem znovu uchopila moji starou přítelkyni žiletku. Vlastně jedinou věc, která mi pomáhá. Pomalu jsem s ní přejela přes své levé zápěstí. Ucítila jsem štiplavou bolest. Ta uspokující bolest. Už to ani moc nebolí. Dřív jsem pokaždé sykla bolestí. Teď jsem na to už zvyklá.

 Takhle to všechno ze sebe dostávám. Řežu se....Ano vím. Asi mě považujete za blázna, ale co byste dělali vy, kdyby jste byli na mém místě? 

Tahy žiletkou jsem zopakovala ještě několikrát. Už zase budu mít jizvy. Budu je muset schovávat, aby nikdo nepoznal jak mi je. Aby nikdo nepoznal jak trpím. Nechci aby to někdo věděl. Bylo by to ještě horší. Mnohem horší... Už stačí to, že mi všichni dávají za vinu to, co se stalo.

Jsem slabá. Všechno mě vyčerpává. Už nevím jestli to zvládnu. Říznutí jsem provedla ještě párkrát. Uslyšela jsem cinknutí. To byl jen zvuk žiletky, jak mi vypadla z ruky a dopadla do vody a potom se potopila na dno vany. Pomalu mi sjíždí hlava po straně vany. Ruce už necítím. Pořezaná ruka dopadne do vody. Rány mě začnou štípat. Pozoruju rozčeřenou hladinu vody od mých slz, které pravidelně stékají z mého obličeje a pak dopadají na hladinu vody. Pozoruju ruku a na ní jizvy a nové řezance. Voda ji nehybně nadnáší. Krev z řezných ran pomalu obarvuje vodu. 

Jediného čeho teď lituji je to, že jsem se nerozloučila s tátou. Byl silný. Ve všem mě podporoval a pomáhal mi. Trpěl stejně jako já. Kdo by chtěl mít dceru, která po večerech pořád brečí, někdy ani nepřijde domů a schovává se v lese a nebo nemluví a nejí. Je na mě sám. Vůbec mi nerozumí a myslím, že ani neví, jak se ke mně má chovat. Je to pro něj těžké, ale vím, že se snaží. Z očí do očí bych se s ním rozloučit nedokázala. Nezvládla bych to. 

A navíc on by mi to nedovolil. Nedovolil by mi, abych si vzala život. Ale on to nechápe. Já už opravdu nic nezvládám. Nemůžu.....už dál nemůžu.

Nedokázala bych ale odejít, kdybych mu ani nenapsala proč. Všechno jsem mu napsala na kus papíru asi před hodinou. Leží dole v kuchyni na stole. Rozloučení i důvod mého odchodu. Táta se teď asi vrací z práce. Vidím jak se vratí domů, najde dopis a přečte si ho. Pak už jen uvidí mě, nehybně ležící ve vaně. To je můj osud. Podřezat se v 17 ve vaně a vykrvácet. Co víc si přát... 

Pomalu se mi začnou zavírat oči. Slyším jak se dole otevřou domovní dveře. To se asi táta vrátil z práce. Myslela jsem, že se vrátí později, ale to už je jedno. Je jedno jestli mě najde mrtvou za 5 minut nebo za hodinu. Stejně s tím nic nenadělá. Už jsem se tak rozhodla. Chci odejít.... 

Tak tohle je ten konec. Konečně budu volná. Žádné problémy. Žádné deprese. Konečně jsem se dočkala. Konečně budu vysvobozená. Už jen zpovzdálí uslyším tátovo bušení na dveře a jeho bezvládný hlas. Promiň tati.....

Zavřou se mi oči....