Smrt

{18} Proklínám tě Camerone Dallasi!

"Pískkkkkkk...." ozve se píšťalka.

Začneme hrát.

------ 

Celou hru se nic moc neděje. Pozoruji míč, ale někdy se jen tak juknu na Camerona, který zabíjí vražednym pohledem všechny kolem sebe. Nejvíc asi trenéra. Je hodně naštvanej. O něho se ale teď starat nebudu. Teď jsem v útoku a musim hrát.

McKinley mi nahraje míč. Rozeběhnu se k bráně.

"Houstenová! Jaydon je volnej!" uslyším trenéra.

Kouknu se na Jaydna. Je to pravda. Zase tam stojí sám. Celkem se bojim, aby na mě nevyjel trenér tak jako na Camerona. Takže mu rychle nahraju. A Jaydon dá gól.

"Vynikající! Vidíš Dallas? Debbie mě poslechla." začne se zase usmívat trenér a zase tleská.

Cameron se na mě koukne a začne mě propalovat pohledem. Rychle skloním pohled, aby neviděl, že mám radost. Mám radost z toho, že mě trenér zase pochválil.

Zbývá posledních pár minut do konce zápasu. Tak moc bych si chtěla dát gól. To se mi ale nakonec vyplní.

Zase jako obvykle se rozeběhnu k bráně. Kouknu se na Jaydona, abych mu nahrála, ale protihráči se poučili z minulé chyby a teď si ho všichni obsadili. Takže teď je to na mně. Jsem sama. Jen já a brankář. To se prostě musí povést. Napřáhnu nohu a vystřelím na bránu.

"Góóóólll!!!" začne křičet trenér a po chvíli se ozve píšťalka, která oznamuje konec zápasu. Podáme si ruce s protihráči. Pak se vrátíme k trenérovi. Všichni máme velkou radost. Až na jednoho člověka.

"Mám z vás takovou radost." usměje se trenér.

"Super Debbie." usměje se i na mě. "Věděl jsem, že v tobě něco je."

Všichni si navzájem plácnem.

Jediní, s kým jsem si ještě neplácla jsou kluci z Cameronovi party. Dojdu k nim. Stojí tam všichni. Luke, Nash, Jack, Justin a Cameron.

"Dobrá hra." usměju se na ně.

"Hrála si fakt dobře." usměje se na mě Luke.

"Jo. Ten gól nakonec byl hustej." usměje si Nash.

Všichni si se mnou plácnou. Už zbývá jen Cameron.

"Hrál si dobře." usměju se na něj.

"Pfff....." Cameron ode mě odvrátí  pohled.

Napřáhnu ruku, abych mu ukázala, že si s nim chci plácnout.

"S tebou si plácat nebudu." řekne.

Tak tohle jsem fakt nepochopila. Co má zase za problém? Vždyť jsem nic neudělala.

 Pořád mám nastavenou ruku na high-five.

"Do všeho se sereš. Nezajímáš mě. Nechci aby mě s tebou někdo srovnával. Sem lepší. To si zapamatuj. Ty seš nula. Naprostá nula. Nic neumíš. Nic. Jestli nechceš, aby se ti s tou rukou nestalo něco horšího, tak se ke mě nepřibližuj." strčí do mě. Ucítím, jak mě štípou slzy v očích. Nikdo mi nic takovýho před tím neřekl. Teprve Cameron. Teprve on mi poprvé začal nadávat.

"Ty vole. Ještě ze sebe dělej chudinku. Pobreč si nad tim, že ti někdo řek už konečně pravdu. Bejt tvojí mámou, tak se za tebe stydim." po těchto slovech jsem ucítila, jak mi stékají slzy po tváři.

"Někdo bude řikat, abych se učil od týhle děvky" otočí se na kluky. Pak se znovu obrátí na mě: "Seš nic! Tak se už do ničeho neser, jinak špatně skončíš." řekne a odejde do šaten.

Pořád stojím na místě s napřáhnutou rukou. Teď mi ale začne pomalu sklouzávat k tělu. Kdyby věděl, jak mě teď ranil. Nic...naprosto nic jsem mu neudělala. A on se do mě začne navážet, rejpat do mě a nadávat mi.

"Debbie, nic si z něho nedělej." řekne Justin.

"On se takhle chová furt." ozve se Nash.

"Když vybuchne, tak má problém s každym. Nevšímej si toho co řiká." usměje se na 

"Já...já.. js....jsem ale nic......" nedokážu říct smysluplnou větu.

"Debbie. Cameron to má teď těžký." ozve se Luke.

"Nesnáší když je někdo lepší než on, nebo když mu někdo řiká co má dělat." řekne Nash.

"A navíc se teď rozešel s holkou a celkem brutálně se dozvěděl, že ho podváděla." dodá Justin.

Všichni dělaj, jak to má Cameron těžký. Já to snad těžký nemám? 

Přikývnu a otočím se. Vejdu do šaten. Na chvíli se pohledem zastavim na Cameronovi. Vidím ho mlhavě, protože mám pořád oči plné slz. Jakmile se zmínil o mé matce, aniž by věděl, že je už dávno mrtvá, neudržela jsem slzy. Nikdy jsem nechtěla ukazovat na věřejnosti, že jsem slabá nebo že mě něco trápí. Teď to ale zastavit nešlo. 

Jednou už jsem v podobné situaci byla. Okamžitě si začínám představovat, co se tenkrát stalo. Bylo mi devět. Hrála jsem si s mojí tehdejší nejlepší kamarádkou s panenkami. Byly jsme venku v družině.

"Tess, dáš mi tu panenku?" zeptám se svojí nejlepší kamarádky.

"Ne..." řekne naštvaně.

Už je na mě zase naštvaná. Nevím co jsem jí udělala. 

"Tess?" zeptám se opatrně.

"Já s tebou nekamarádim. Nemluv na mě." řekne mi Tess.

"Ale proč?" nechápavě se na ni podívám.

"Popy mi řekla, že miluješ Teda." odpoví mi.

Ano samozřejmě. Popy nás chce rozdělit a mít Tess jen pro sebe. Tak si na mě vymyslela, že se mi líbí Ted. Kluk, kterého miluje Tess.

"To neni pravda." stoupnu si.

"Ty se s ním chceš vzít." řekne mi.

"Nechci!" zakřičím.

"Ale chceš!" taky se zvedne ze země a postaví se. Panenku nechá ležet na zemi.

"Ty zrádkyně. Já s tebou neka." ukáže na mě palec dolů. Pak ke mě přijde a strčí do mě.

Spadnu na zem, protože to nečekám. Kouknu se na svoje ruce, které mám odřené a špinavé. V očích mě začnou štípat slzy. Ale já je zvládnu udržet. Postavím se a kouknu se svýma slzavíma očima do očí Tess.

"Radši si jdi pobrečet k mamince." řekne hnusným tónem Tess a prskne mi do obličeje.

Na slovo maminka slyším okamžitě. Oči se mi zalijou slzami. Rychle si je zavřu a dám přes ně svoje malé dlaně. Rychle se od Tess vzdálím. Utíkám co nejrychleji a co nejdál od Tess. 

"Debbie!" zakřičí za mnou moje paní učitelka.

Rychle se vrátím do reality. Od Camerona okamžitě odvrátím zrak. Nechci se na ten jeho obličej už koukat. Snažím se zahnat vzpomínku na Tess a to, co mi řekla. Netušila, že mi máma umřela. A Cameron to taky netuší. Vlastně kromě Lucy to o mámě nikdo neví. S nikým si o tom nepovídám. Nepotřebuju soucit. Nepotřebuju lítost ostatních. Ještě víc by mi připomínali, o koho jsem přišla. Proto to nikomu neříkám.

Popadnu svojí tašku na fotbal. Nepřevlékám se. Rovnou se vyřítím ze šatny,hlavně abych byla co nejdál od Camerona. Doběhnu k autu. S Lucy se ani nerozloučím. Potřebuju být sama a vím, že ona by mi chtěla dělat společnost. Nemám jí to za zlé, ale někdy chci být opravdu sama. Hlavně, když mám takovouhle náladu.

Takže jen pojedu domů, zamknu se v pokoji a budu se utápět v slzách. A to jen kvůli nějakýmu zakomplexovaný frajírkovi, která má sám nějakej problém, ale hází ho na všechny ostatní. A já se kvůli němu složim. 

"Camerone Dallasi. Proklínám tě." řeknu a šlápnu na plyn.