Smrt

{2} Táta

Pohled Debbiiného táty:

"Debbie už jsem doma." zavolám když vejdu do domu.

Je tu ticho. Jako vždycky. Už ani nevím, kdy mě moje dcera objala nebo pozdravila naposledy. Nebo kdy jsme si pořádně popovídaly. Nebo zasmáli. Nemluví. S nikým. Jde to s ní z kopce. Nevím co se s ní děje. Podle mě jí vzalo to s Cameronem. Bylo to pro ni těžký. Neříkám, že pro mě ne, ale zvládám to líp než ona. Tak krásný pár. Škoda, že se to stalo. Ale neviním za to Debbie. Ona za to nemohla. Nebyla to její vina. Ale myslím, že ona si bere vinu na sebe. To je ten problém.

Položím si tašku na stůl vedle nějakého přeloženého papíru. Ten tu dnes ráno nebyl. Debbie asi šla ven a nechala mi vzkaz, abych se nebál. Ale nedává to smysl. Ona nechodí ven. Nemá s kým. Už jsem dlouho neviděl nikoho, kdo by se s ní bavil. Ani Lucy ne. To je její nejlepší kamarádka. Vlastně byla. Vím, že se mezi nimi něco stalo, ale nevím co.

Otevřu papír a začnu číst:

Drahý taťko, prosím odpusť mi to. Prosím. Já jsem už dál nemohla. Víš jak mi bylo. Cameron... a všechno to ostatní. Už nemůžu. Opravdu ne. Měla jsem umřít už v nemocnici. Aspoň bych se teď tak moc netrápila. Jen chci aby si věděl jak tě mám ráda a vždycky budu. Už bych to nezvládala. Jen se tu trápím. Věř, že je mi teď, kdy to čteš, mnohem líp. Už jsem u maminky. Je mi lépe. Budu jí moc pozdravovat. Neboj se. Miluju tě a nikdy nezapomenu. Nikdy♥

S láskou Debbie

Ona chce za její matkou. Ona chce za Marií. Ona.......ona chce um-umřít. Okamžitě mi došlo co se děje. Vyběhl jsem schody a vtrhl jsem se do jejího pokoje. Nikde nebyla. Proběhl jsem celé druhé patro a nic. Už jen koupelna. Zkusil jsem otevřít dveře, ale byly zamčené. Co mám dělat?!

"Debbie prosím nee!!!" zakřičím .

Musím vyrazit dveře. Kvůli mé dceři. Musím. Rozeběhnu se proti dveřím a silně do nich ramenem a celou svojí vahou narazím. Dveře se rozlétnou dokořán. Naskytne se mi pohled na ní. Leží ve vaně. V rudé vodě. Je obarvená od krve. V očích mě začnou pálit slzy. Rychle vytáhnu z kapsy mobil. Hrozně se mi třesou ruce. Přál bych si, aby to byl jenom sen. Ať se probudím. Prosím. Vytočím číslo záchranky. Řeknu jim co se stalo, město, ulici i číslo domu. Hlavně rychle...

Debbie okamžitě vytáhnu z vany, aby neprochladla. Zabalím jí do deky. Nemůžu ztratit i jí. Už jsem ztratil její matku Marii, nechci ztratit i jí. Nemůžu...

Nevím jak dlouho jsem tam s ní byl a držel ji v náručí. Pamatuju si, že zazvonila sanitka. Nedokázal jsem se ale zvednout, abych jim otevřel. Jako bych měl ruce i nohy svázané provazy. Nedokázal jsem se zvednout od Debbie. Slyšel jsem, jak záchranáři vyrazili dveře a hledají nás. Jeden záchranář nás našel. Okamžitě běžel k Debbie. Nechci jí pustit. Přiběhnou další dva. Pomáhají mě odtrhnout od Debbie. Jeden záchranář vezme Debbie do náručí a snese jí dolů ze schodů. Když mi ji vezme z náručí, jakoby se provazy kolem nohou a rukou rozvázaly. Okamžitě se zvednu a běžím za záchranáři. Naloží jí na nosítka a převezou do sanitky. Chci jet s nimi.

"Pane nemůžete jet s námi, potřebujeme místo. Ztratila hodně krve. Zkusíme jí pomoct už v sanitce." řekl jeden záchranář a zavře mi dveře před nosem.

Sanitka nastartuje a začne houkat. Stojím na ulici a koukám se jak odjíždí...

Nedokážu cokoliv říct. Jdu dovnitř. Zavřu dveře a svezu se po nich. Začnu brečet jak malej kluk. Vím, že chlapi nebrečej ale....moje dcera. Moje jediné dítě. Co když....Co když umře....Nebudu mít nikoho. Už nikoho. Už byla velká rána když jsem ji ztratil. Když jsem ztratil Marii. Pak jsem skoro jednou ztratil i Debbie. A teď? Teď ji mám ztratit nadobro? Ne.....nemůžu. Debbie! Proč?!

Pohled Debbie

Už vidím jen bílo. Nevím...Asi jsem v nebi. Od problémů. Od celého světa. Představovala jsem si to ale trochu jinak. Nic tu není. Představovala jsem si, že budu v ráji a že se budu cítit šťastná. Představovala jsem si, že na mě bude čekat maminka. Kde ale je?

Pořád mě ale něco tíží. Nevím kam mám jít. Mám jít dál nebo zůstat tady?

Teď mám vlastně nekonečno času. Asi bych vám to měla všechno vysvětlit. Zatím víte jen, že jsem zemřela. Sice víte jak, ale nevíte proč, kvůli čemu jsem měla deprese a chtěla odejít. Nevíte ještě spoustu dalších věcí. Dětství vezmu celkem rychle. Ale pak vám dopodrobna vysvětlím všechno co budete chtít vědět.

Tak jdem na to. Začalo to takhle:

Ahoj všichni. Rozjíždím novou story na mém účtě. Doufám, že se vám bude líbit. Zatím jsou části kratší, ale to se změní :) Pokud na mě budete mít otázky, napište mi je do komentu :D pokud se vám zatím story líbí, tak dejte vote :) budu moc ráda když mi story pomůžete rozjet.