Smrt

{17} Zápas

  Na to se musím usmát a začnu se převlékat do svého nového dresu s číslem 13.   

-----

"Takže. McKinley,Jack a Linusem s Lucy, vy budete obrana. Zapamatujte si, že se protihráči nesměj dostat za vás. Neprorazej vás. Za žádnou cenu. Prostě nesměj. Střed je Nash, Justin, McCall a Luke. Vy vydržíte nejdýl, takže se budete vracet. Musíte pomáhat i ve předu útoku, ale i vzadu obraně. Budete blíž tam, kde jim to půjde hůř. No a útok, to jsou ty nejrychlejší. Wood, Jaydon, Cameron a Debbie. Debbie, tebe tam dávám kvůli střelám. Vim, že jsou tu někteří rychlejší než ty, ale nemaj tak dobrou střelu. Na vás je, kolik gólů dáme. Tak se snažte. Dneska vás tam nasadím všechny. Budete se střídat tak, jak vám budu říkat. Rozumíte?" zeptá se trenér.

"Jo." přikývneme všichni. Jediný, kdo se chce na něco zeptat je McKinley.

"To jako budeme hrát pořád na těch pozicích, co jste nám teď dal?" zeptá se. Asi mu je líto, že zkejsnul v obraně.

"Ne...někdy se stane, že někoho z útoku pošlu do obrany nebo naopak. To samý platí pro ty, co budou středem. Tohle je jen tak orientační." řekne trenér. 

Na to všichni přikývnou. Mně to takhle vyhovuje, protože si dneska zahraju. Jsem za to vděčná. Aspoň ukážu co ve mě je. Zvládnu to. 

"Máme velkou výhodu, protože jich je osm i s brankářem a vás je třináct i s brankářem. Tak jsme se domluvili s rozhodčím, že budeme hrát 7 +1(brankář). Takže pět z vás si sedne. Teď si sedne McCall, Linus, Debbie, Wood a asi Nash. Vy ostatní se rozestavte tam, kam jsme si domluvili." ukáže na hřiště, kde se pomalu začínají rozestavovat protihráči.

"Držim palce." ukážu Lucy svoje pěsti a usměju se.

Polkne a já na ní poznám, že se snaží zamaskovat strach úsměvem. Pak si jde stoupnout na svoje místo. Rozhodčí počká, než si brankáři střihnou o míč. Lil prohraje, takže míč získají protihráči.

Jakmile rozhodčí pískne, všichni začnou hrát. 

"Roseová! Obsaď si!" zařve trenér na Lucy. 

Když pozoruju Lucy, musím se sama pro sebe smát. Lucy přebíhá z jednoho místa na druhé, kouká se kolem sebe a je vidět, že neví co má dělat. Jakmile uslyší trenéra, hned se otočí na hráče za sebou a přiběhne k němu. Když se tak na ní koukám, připomíná mi to můj první zápas. Vypadala jsem nějak podobně:

"Houstenová!!! Musíš běžet na druhou stranu! Tohle je naše brána!" zakříčí na mě už asi po páté trenér.

"Pardon...já...já se omlouvám." otočím se na něj a posté se mu omlouvám.

"Neomlouvej se pořád a hraj." zakroutí nade mnou hlavou a pozoruje dál zápas.

Otočím se na správnou stranu, abych hrála na branku soupeře. Vůbec nevím co mám dělat. Jsem tak ve stresu, že něco pokazím. A tím, že jsem ve stresu vlastně všechno kazím. Ještě že nejsem v útoku. Naštěstí mě strčili do obrany. Najednou se přede mnou zjeví protihráč. Vím, že ho nesmím pustit, takže mu za každou cenu seberu míč. 

Rozeběhnu se proti němu. Snažím se předpovědět co udělá. Je mi jasný, že mě chce obehrát. Takže si nakročím na pravou stranu a během jeho kličky mu míč seberu.

"To si děláte prdel...." ozve se za mnou nadávka toho protihráče. 

Asi nečekal, že mu sebere míč holka. Rozeběhnu se k bráně. Zablokují mě ale jiní dva protihráči, takže nahraju Luisovi (mému spoluhráčovi), kterého si nikdo neobsadil.  Luis přihrávku zpracuje a kopne do brány. A je to gól!