Smrt

{8} Pohřeb

  Jeden z jejích posledních úsměvů....   

-----

Už si asi po sté prohlížím obrázek, který jsem včera našla na půdě. Co se vůbec stalo? Nikdy jsem se na to táty nezeptala. Ani jsem nevěděla, že mamka umřela. Když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že mamka jen odjela. Někam kde je hezky. Kam si přála jet. Myslela jsem, že si chtěla trochu odpočinout. Nikdo mi o ničem neřekl.

 Do teď si pamatuji na ten moment, co jsem se to dozvěděla. Bylo to nějak takhle: 

Vzpomínka Debbie (když jí bylo 7 let):

"Tati? Proč si musím brát tyhle šatičky? Proč si nemůžu vzít růžové? Proč tyhle černé?" zeptám se taťky. Mezitím si zapínám knoflíčky u svého černého svetříku. Skáču při tom na posteli.

"Protože se to nehodí." odpoví mi smutně a dál si váže kravatu u zrcadla.

Od té doby, co odjela mamka je moc smutný. Nevím proč. Copak se na mamku netěší? Já teda obrovitánsky.

"Tak pojď. Pojedeme." řekne taťka a odejde z pokoje.

Seskočím z matrace a nazuju si svoje černé balerínky.

Seběhnu dolů a vezmu si od taťky svůj kabátek. Pomůže mi ho obléct. Pak vyjdeme před dům k autu. Nasednu a připásám se.

"Tati?" zeptám se.

"Ano Debbie?" odpoví taťka a vyjíždí.

"Kam jedeme?" zeptám se.

"No....." vydechne táta.

"Víš Debbie........víš jak jsem ti povídal o smrti. Pamatuješ si na to?" zeptá se trošku koktavě.

"Ano. Říkal si, že když nějakého člověka navštíví paní smrt, tak si ho pak odvede do nebíčka." odpovím a jsem hrdá, že si to všechno pamatuji.

"No a víš že......."

"Že ten člověk se už nikdy nemůže vrátit. Ale to nevadí, protože se má v nebíčku dobře." řeknu a usměju se.

"Ano. Správně Debbie. No a mi jedeme. Jedeme za maminkou." řekne taťka.

"Maminkou!!!!!!!!!" vykřiknu. Jsem štěstím bez sebe. Konečně se zase setkám s maminkou. Půjdeme spolu na pláž, budeme si hrát!!! Já se tak těším.

"Debbie, Debbie počkej!" řekne táta.

Já ho ale už neposlouchám a pořád opakuju: "Budeme si hrát s maminkou!"

Zbytek cesty pořád myslím na maminku. Když zastavíme před nějakou budovou a taťka mi otevře dveře, hned z nich vyběhnu a chytnu ho za ruku. Pak ho s sebou táhnu. Taťka ještě vyndá kytici z kufru a jdeme do té obrovské budovy. Já se tak těším....tak moc.

Vejdeme do budovy. Hned na pravo je recepce s paní. která vám vždy poradí.

"Jdeme.......no.......Marie Houstenová." odpoví smutně taťka.

"Ano, sál 3 hned tady na levo." ukáže paní.

Stisknu tátovi ještě víc ruku. Za chvilku se konečně přivítám s mamkou. Už ani nevím, jak dlouho jsem jí neviděla.

Otevřou se dveře a mi vejdeme do sálu. čekala bych, že v něm bude stát mamka, ale nikde jí nevidím. Je tu spoustu jinných lidí. Poznávám pár mamčiných kamarádek, které k nám chodily na návštěvu a Pana Greena, našeho souseda. Všichni jsou v černém. Jako já. Ale nikdo nemá takovou radost jako já. Vždyť se vrací mamka! Proč se nikdo neusmívá? Všichni pláčou a jsou smutní. Nevím, co se stalo.

Prošli jsme kolem řad židlí. Vypadá to, že bude nějaké divadlo. Všichni sedí na židlích a před námi je pódium zakryté oponou. Super......bude divadlo. Sice ne s maňásky, ale to nevadí.

Všimnu si, že před oponou na kraji stojí stojan s fotkou mamky. Kolem fotky je hrozně moc kytek. Zamířím k němu a taťka jde za mnou. Položí k němu kytici a něco si šeptá sám pro sebe. Jdeme si zase zpátky sednout na naše místa. Sedíme úplně vepředu. Vedle nás sedí babička. Jdu se s ní přivítat.

"Ahoj babi." rozeběhnu se za ní a obejmu jí. Mám jí moc ráda.

"Ahoj Debbie." zašeptá se a pohladí mě. Při tom jí steče slza po tváři.

"Babi....proč.........?" nestačím doříct větu, protože začne hrát písnička.

Sednu si na místo. Asi začíná divadlo. Opona se roztáhne. Všude jsou fotky maminky. Všude jsou věnce, kytky a kytice. Úplně nahoře je velká truhla. Když dohraje hudba, vejde na pódium nějaký pán.

"Dobrý den dámy a pánové. Sešli jsme se zde, abychom uctili památku Marie Houstenové." řekne pán. Potom odejde z pódia a taťka se zvedne. Dojde na pódiu. Určitě tam přijde mamka. Zvednu se taky a rozeběhnu se za ním. Chytnu ho za ruku. Taťka si stoupne k mikrofonu a začne povídat:

"Nejprve vám všem chci poděkovat, že jste přišli. Myslím, že by to Marii udělalo velkou radost.....to, že na ni myslíte." polkne a pokračuje dál. "Mám zde říct proslov..........o Marii. Omluvte mě prosím, jestli se budu zadrhávat, ale je to pro mě..............vel-velmi těžké." řekne.

Vůbec ničemu nerozumím. Mamka nepřijde? Co se stalo?

"Je hrozná škoda, že si odešla když si byla tak mladá." na to se babička rozbrečí.

Škoda?......Odešla?......pomalu si začínám všechno spojovat. Sice jsem ještě malá, ale nejsem blbá.

"Tati?" zatahám tátu za sako. Sice mluvím potichu, ale díky mikrofonu se můj hlas roznese po celém sále.

"Debbie........" otočí se na mě táta. Naznačuje mi, abych byla potichu.

Zase se otočí k mikrofonu. "Byla si pro mě vším." řekne a zavře oči.

V tu chvíli mi to všechno dojde. Vím, že mám být potichu, ale musím se ujistit, že to není žádná hra. Že si to jen vysvětluju špatně.

"Tati!........." řeknu a znovu ho zatahám za sako.

"Debbie, už jsem ti říkal......."

"Tati, pro mamku navštívila paní smrt? Maminka odešla se smrtí?" skočím mu do řeči.

"Debbie...." chce začít táta větu, ale uprostřed se rozpláče.

Kouknu se do sálu plného lidí. Teď už plakají všichni. I tatínkové a dědečci a to táta říkal, že kluci nepláčou.

Ucítím ránu u srdce. Nemůžu tomu uvěřit........vždyť......mamka se nikdy nevrátí. Nikdy..........

"Mami!" zašeptám a taky se rozpláču. Rozeběhnu se k velkým dveřím. Slyším, jak mě taťka volá zpátky, ale já tam nechci. Chci maminku.......Chci být s ní. Měly jsme se tady spolu setkat. Nemělo to být takhle! Nesmí to být takhle!!!

Otevřu dveře a rychle vyběhnu ven. Proběhnu kolem recepce. Rychle pryč. Rychle ven. Musím rychle od tud. Vyběhnu ven z budovy. Ale kam půjdu? Sednu si venku na zem a začnu brečet......už se nevrátí. Smrt mi vzala maminku.

Pohled Debbie (přítomnost):

Steče mi slza nad touhle vzpomínkou. Největší rána v mém životě. Nejhorší je, když se mi o tom zdá. Pořád vidím nemohoucího taťku, co se na pódiu rozbrečí a mně to dojde. Pořád cítím ten šrám na srdci. 

No nic.......měla bych si připravit do školy, udělat úkoly. Moc jich teda nemáme. Přece jenom do školy nechodíme ani týden. Ale to nevadí. 

Tahle kapitola je taková vzpomínková, ale potřebovala jsem někam napsat, jak probíhal pohřeb Debbiiny matky. Takže doufám, že vám to nevadí. Jinak samozřejmě hlasujte. Moc mi to pomůže :D Budu i moc ráda, když mi napíšete nějaký komantář a názor na tuhle story. Jestli se vám líbí, nebo jestli bych měla trochu změnit styl psaní. Hlavně aby vás to bavilo :) Mám vás ráda♥♥♥