Chci tě, Chceš mě.

Překvapení

Adam
Co by pro mě tak mohla udělat? Samozřejmě by tu bylo pár věcí, které bych chtěl, ale nechci, aby to dělala z donucení a navíc by to radši vzdala.
Co bych po ni mohl chtít?
"Tak" začnu mezi tím, co jí podávám papír s mým slibem, že ji pomůžu.
"Tady to máš, když si na tom tak trvala. I když nechápu proč." Řeknu a kouknu se na ní.
Papír si přehne a dá si ho do tašky.
"To jen kdyby si nesplnil to, co si slíbil, tak abych mohla všem ukázat, že nedržíš slovo" pokrčí rameny, ale na mě se nekoukne. Je nervózní!
A to se dámy a pánové jen tak nevidí.
Sám pro sebe se usměju. Tohle bude zajímavé.
"Tak co kdyby si dneska dělala, že se mnou chodíš. Co ty na to?" Zeptám se jí a povytáhnu obočí.
Prudce zvedne hlavu. "To jako vážně?!"
Usměju se. Je hrozně lehké ji naštvat. Miluju její výbušnou povahu. Co? Né. Ne jakože ji miluju nebo tak, to vážně ne. Líbí se mi, její změna nálad. Takhle jsem to chtěl říct.
"Něco se ti nelíbí prdelko?" Zeptám se a nevinně se usměju.
"A ty myslíš, že by tomu někdo věřil? Vážně jsi tak naivní?" Ušklíbne se.
Zamračím se. "Proč?" Zeptám se ji.
Protočí očima.
"Za prvé ty s nikým nechodíš. Za druhý já bych s tebou nikdy nechodila a i kdyby tomu doopravdy někdo uvěřil, což pochybuju, tak až bychom v pondělí přišli do školy, zjistili by, že to nebyla pravda. Proto."
Odsekne mi a zatváří se, jako že jsem ten největší idiot světa.
"No tak fajn no. Máš pravdu." Připouštím to byl vážně blbej nápad.
"Cože? Vážně jsi uznal, že mám pravdu" podiví se.
Pokrčím rameny. Tak co bych ji mohl dát za úkol.
"Tak zatím se se mnou jen nebudeš hádat jo? Možná ti tam něco řeknu tak zkus neodporovat" mrknu na ni a odejdu.
V hlavě se mi začínal rodit plán.

Kate
Vyjeveně jsem hleděla na místo odkud před chvílí odešel. Něco mi řekne? Nemám odporovat? Co to tak asi může být?
Do čeho jsem se to zase zamotala. Já jsem taková kráva. Na druhou stranu, co jiného jsem mohla dělat?
Doufám, že alespoň splní co slíbil. Nejhorší na tom je, že to nesmím nikomu říct. Co si o mně asi pomyslí holky?
No co se dá dělat, budu to muset nějak zvládnout.
Naposledy se zhluboka nadechnu a vejdu do třídy. Naposledy se nadechnu, to zní jako bych měla každou chvíli umřít.

Pomalu vejdu do třídy. Můj pohled se hned zastaví na Adamovi a ten se ušklíbne. Rychle se kouknu jinam
Možná až moc rychle.
Musím myslet na něco pozitivního. No jo jenže, co je na téhle situaci pozitivní?!

Jo už to mám. Brzy poznám Luce. Jo to je super už se moc těším. No jo jenže co když bude.....
Sakra bude v pohodě Katie. Uklidním se a sednu si na místo. "Co se děje? Dneska jsi nějaká rozrušená." Zepta se mě starostlivě Sarah.
Kdyby jsi jen věděla, jak moc. Pomyslím si v duchu.
"Ne jsme v poho. Jen jsem včera moc nespala" odpovím a otočím se na druhou stranu.

"Kočičko" zakřičí někdo a já se instinktivně otočím, abych zjistila, kdo na koho volá.
To jsem ale neměla dělat, protože uvidím usmívajícího se Adama, který mi ukazuje, ať jdu za ním.
Já jsem taková kráva.
No jasně že to bylo na mě. Nikomu jinému tak nikdo neříká. Kdybych se neotáčela, mohla jsem dělat, jako že ho neslyším nebo že nevím, že je to na mě. No a teď. Teď nemůžu nic.
Teď mi nezbývá nic jiného než za ním jít.

Povzdechnu si a začnu se zvedat.
Za sebou slyším zalapaní po dechu.
Sarah mě chytne za ruku. "Ty tam vážně jdeš?" Zeptá se mě. Pokrčím rameny a vytrhnu se ji. Pomalým krokem se vydám k Adamovi.
"Tak to si děláš prdel ona vážně jde" Zašeptá Tom obdivně Adamovi, ale tak abych to slyšela i já.
Protočím rameny.
"Problém?" Zeptám se ho. Tom zvedne ruce do obranného gesta. "Nene klídek jen se divím"

Přesunu pohled přes Toma na Adama.
"Co chceš?" Vyštěknu na něj. Ušklíbne se.
"Buď na mě trochu milá kočičko"
"Budu na tebe milá, až se naučíš pořádně se chovat"
"Podle tebe se neumím chovat?"
"Kdybych si to nemyslela tak to neříkám"
"A co přesně ti na mém chování vadí?"
"Jsi arogantní, namyšlený, perverzní prase"
"A co nějaký klady?"
"Žádný nejsou"
"Ale notak řekni, co se ti na mě líbí" řekne a drze se usměje. Pusou naznačí: mistrovství.

Sakra. Zabiju ho. Jednoho krásného slunečného dne ho už nikdo nenajde, protože bude ležet někde na zahradě. Né na naší ještě by tam všechno pochcípalo.
Zatnu zuby.
"Fajn" zamumlám. Tohle bude těžký. Moc těžký. "Jsi...em...hezký?" Řeknu spíše otázkou. Ach jo po tomhle bude mít ještě větší ego a bude mi to neustále předhazovat. Spokojeně se usměje.
"A dál?" Popožene mě. V duchu zaúpím. Kde k sakru je ten procesor?
"Hmm...no...jsi..ehm...docela... dobrý hokejista" vykoktám první věc, která mě napadne. Moc dobře vím, že toho budu litovat.
"Dál?" Řekne znovu. Neser mě Adame. Neser mě.
"Jsi...no..." začnu ale nedořeknu to, protože přijde profesor. No konečně to mu to trvalo.

Chci se otočit a odejít, ale Adam mě chytne za ruku.
"Dořekni to" zašeptá, ale tak přísně, že polknu a bez protestů odpovím.
"Okouzlující" zamumlám. Adam se usměje a pustí mě.
"Vidíš, že to jde" zatnu pěsti, ale nechám to jít a odcházím. Co taky jiného můžu no.
Za sebou ještě slyším udiveného Toma.
"Jak si to kurva udělal?" Povzechnu si. Tohle budu mít na talíři ještě hodně dlouho.
Sednu si na své místo. Nejhorší na tom bylo, že to co jsem tam řekla, jsem myslela vážně. Jenže nechtěla jsem to přiznat ani sobě natož jemu.
Abych byla upřímná, docela mě přitahuje, ale to nemění nic na tom, že je to kretén.
"Co to mělo být?" Šeptne ke mně Sarah.
"Později" odpovím ji.
"Mám pro vás skvělou zprávu." Začne profesor. "V pondělí mají všechny třídy opustit školu kvůli přímačkám a tak jsem vám připravil překvapení." Odmlčí se.
"Pojedeme na paintball"

Pokračování příště...
29K přečtení a 5# v romance. To vážně?!
Moc vám všem děkuji.
Ani nevíte jak mě to těší.
😗😚