Chci tě, Chceš mě.

Kdo to byl?

Kate
Jsem na cestě do školy. Možná se ptáte, co se včera po tý žhavější scénce vlastně stalo.
Nejspíš vás zklamu, ale v tom nejlepším my začal zvonit mobil. Volala mi mamka, která se mě ptala, kde jsem a ať se vrátím domů, že přijela sestra.
No a tak i přes Adamovi protesty mě nakonec odvezl domů.
Každopádně jsme se potom moc nebavili. Teda spíš skoro vůbec. Právě teď tak nějak nevím, co mám dělat.
Jak se k němu mám chovat? A co je nejhorší, jak vysvětlím holkám ten cucák na krku?! Ten blbec mi udělal cucák. Až ho potkám tak ho zabiju. Nechápu na co myslel, když mi ho dělal. Muselo mu být přeci jasný, že ho zabiju nebo při nejlepším zmrzačím. Udělám to někdy, až budeme sami, aby u toho nebyli žádní svědčí. Jo. To mu říkám plán.
Ale vrátíme se k mému problémů. Moc dobře vím, že mi nedovolí ho ignorovat.
Docela se i bojím jít k nám do třídy. V hlavě se mi honí několik otázek.
Je tam už? Řekl o tom, co se včera stalo někomu? Jak se bude chovat? Cítí ke mně vůbec něco? Na žádnou z otázek jsem si nedovedla odpovědět.
Pomalu vejdu do třídy a rozhlédnu se. Adam tu ještě není.
Trochu se mi uleví, že se s ním zatím nemusím vidět, i když vím, že jednou budu muset.
Dojdu si sednout na svoje místo. Wendy, Anett a i Sarah už tam sedí.
"Zdarec" pozdravím je a posadím se vedle nich.
Kývnou na pozdrav.
"Holky mi říkaly, že se vrátil Mike, jak to zvládáš?" Zeptá se mě Sarah. "A proč si mi to ani nenapsala?"
No jo. Mike. Úplně jsem na něj zapomněla. Kdyby se mě Sára teď nezeptala dokonale bych zapomněla, že tu vůbec je. A když už jsme u toho zapomínání, tak to je taky důvod, proč jsem o tom Sáře nenapsala. Byla jsem zaneprázdněna a myslím, že ji nechci vysvětlovat proč.
Pokrčím rameny. Nějak ho tady přežiju. Snad.

"Co to tady máš?" Zeptá se mě Wendy a rukou mi odsouvá šátek, který jsem si vzala, abych zkryla to, co Adam napáchal, protože to nešlo nijak jinak zakrýt. Ovšem vypadá to, že ani ten šátek nestačil.
Pokusím se Wendy vycuknout, jenže mi stihne šátek posunout a tím odhalí to, co jsem chtěla schovat.
"Ale" zasměje se Wendy. A mně tím zkazí plán, který jsem nazvala 'Neříct nikomu o včerejšku'
"Vypadá to, že naše Key měla jiné věci na práci, než se stresovat kvůli Mikovi."
Rychle si krk zase zakreju a zamračím se.
"Nebo...Snad mi nechceš říct, že za ten cucák může Mike, že ne?!" Zhrozí se Sarh.
Podrážděně se na ni podívám.
"Ne to fakt ne. Nejsem zas tak blbá. Dobře?"
Odseknu poměrně nepříjemně, protože se mi nelíbí, kam tahle debata směřuje.
"No jo no jo klid" zamumlá Sarah. "Jen jsem se ujišťovala."
"No ale když není od Mika, tak od koho?" Zeptá se mě s potutelným úsměvem Wendy.
"Od nikoho" zamumlám ve snaze tuhle debatu ukončit. Jo Kate, vážně chytrá a odpověď. Jsi vážně jednička. Kdybych jim řekla od koho doopravdy je...no nebylo by to moc dobrý. To by bylo keců.
"No jasně. Takže mi chceš říct, že sis ten cucák na krku udělala sama jo?" Zeptá se mě Wendy, bohužel docela nahlas.
"To víš že jo. Zakřič to ještě víc, myslím, že vedle ve třídě tě ještě neslyšeli" zamračím se.
"No jo promiň" omluví se.
"Tak kdo to teda byl?" Zeptá se zvědavě Anett.
Ach jo myslela jsem, že aspoň ona to nechá být.
"A není to snad jedno?" Zeptám se nevinně.
"No to není. Řekni nám to." Naléhá Sarah. Povzdechnu si a začnu je ignorovat. Prostě jim to říkat nechci.

Otočím se směrem ke dveřím.
"To že nás nebudeš vnímat ti nepomůže, my to stejně zjistíme" hrozí Wendy.
V tu chvíli do třídy vejde Tom a něčemu se hlasitě směje. Hned za ním vchází Adam s úsměvem na rtech.
Jakmile vkročí do třídy, rozhledne se a pohledem skončí na mně. Usměje se na mě a já lehce zčervenám. Za to si v duchu nafackuju.
Adam pohledem sklouzne na šátek na mým krku a spokojeně se uculí, v tu chvíli bych mu nejradši jednu vlepila.
Nejenže za to, že musím nosit ten šátek může on,ale on místo toho, aby toho litoval se takhle arogantně šklebí.
Zamračím se na něj. Chvíli si jen koukáme do očí, po chvíli ale uhne a začne vnímat Toma, který na něj celou dobu naléhá, aby ho poslouchal.
"Ále mám takový pocit, že se tu někdo prozradil." Zasměje se vedle mě Wendy.
"Takže Adam jo. A jaký pak je ten cituju 'arogantní blbeček s velkým egem'?" Zeptá se mě pobaveně. Protočím očima, ale neodpovídám.
"Že by se nám Kitty cat zamilovala?" Zeptá se mě s úsměvem Sára. No tak to fakt ne. Přiznávám, že mám toho blbečka ráda, ale že bych ho milovala?! To ne.
"Prosím tě, co si o mně myslíš?! Že bych se zamilovala do něj? Pff. To fakt ne." Falešně se zasměju.
"Jasně. Takže mi chceš říct, že k němu nic necítíš? Že ta žárlivá scéna na Nikol byla jen tak? Jestli jo tak dovol abych se zasmála."
Prohodí Wendy.
"Uděluje se." Zasměje se Sára.
"Vy jste mi dneska ale náramně vtipný vám povím" zamručím podrážděně.
"Jak dneska?! Já jsem vtipná celý život." Odsekne s úsměvem Sarah.
"Tak ten se poved" řeknu se smíchem,načež se Sarah 'urazí'. Aspoň už neřešíme Adama.
Zvednu se.
"Hej kam si myslíš, že jdeš?" Zeptá se Wendy a taky se zvedne. "Já ještě neskončila." Založí si ruce v bok. Protočím očima.
"To si nemůžu dojít ani na záchod?" Zeptám se ji s pozvednutým obočím a když jen nevinně pokrčí rameny a sedne si, vydám se na chodbu.
Snažím se nekoukat na Adama, ale nevydržím to a na poslední chvíli stočím svůj pohled jeho směrem.
Jak jsem mohla čekat, pozoroval mě. Zase se na mě koukal pohledem predátora. Věřte mi připadala jsem si jak jeho kořist.
Rychle uhnu pohledem a vyjdu na chodbu. Zahnu doprava, když za sebou uslyším kroky. Než se ale stihnu vzpamatovat jsem přitisknutá ke stěně.
Hlasitě si povzdechnu, abych mu dala najevo, jak moc mě to nudí a pomalu se začnu otáčet čelem k němu.

"Vypadá to jako by sis na mě vůbec nevzpomněla, tak se ti musím připomenout." Ztuhnu. Sakra tohle není Adam.
Konečně se otočím tak, abych mu viděla do tváře. Na obličeji se mu rýsuje úšklebek.
"Pusť mě Miku" zavrčím na něj a snažím se zakrýt svou nervozitu.
"Vypadáš překvapeně. Kdopak sis myslela, že jsem?" Zeptá se mě a pohladí mě po tváři. Ucuknu.
"Do toho ti nic není" zavrčím.
Chytne mě za bradu a škubnutím ji natočí směrem k němu.
Nespokojeně mlaskne.
"Chyba zlato. Je mi do toho všechno. Nebo si snad zapomněla komu patříš? Co?" Zeptá se mě a stiskne mi tváře tak, že to zabolí.
Snažím se mu všelijak vysmeknout, jenže se mi to nedaří.
"Já nepatřím nikomu. A už vůbec ne tobě Mikaeli." Křiknu na něj.
Na tváři ucítím štiplavou bolest. On mi dal facku?! Ten kretén mi dal facku!
Chytí mě pod krkem a přirazí mě ještě víc ke zdi.
"Nebudeš mi říkat tím jménem je ti to jasný!" Zakřičí na mě. "Tak je to to jasný?!" Křikne znovu a trochu víc mi přitlačí ruku na krk. Začne se mi hůř dýchat a tak jenom přikývnu.
"Jak se jmenuju?" Zeptá se už o něco klidněji. Neodpovídám.
Rukou mi krk sevře ještě víc a já se začnu dusit.
"Takže znova, jak se jmenuju?" Zeptá se.
"Mike" řeknu po chvíli, ale z mého krku vyjde jen podivný skřek.
"Mike" zašeptám znovu už srozumitelně.
Konečně mě pustí a já se sesunu na zem. Skloní se ke mně a pohladí mě po tváři.
"Hodná holka" usměje se. "Nezapomínej na to čí si. Já tě nenechám zapomenout. A slibuju ti, že pokud zapomeneš, moje připomenutí se ti nebude líbit." Zasměje se, zvedne se a odchází.
Potom se na mě ještě otočí.
"A abych nezapomněl. O tomhle nikomu říkat nebudeme ano? Protože kdybys to někomu řekla, bral bych to tak, že si zapomněla a to přeci nechceš nebo jo?" Zeptá se mě.
Jen trochu zavrtím hlavou.
"Myslel jsem si to." Ušklíbne se a odejde. Nechá mě tam ležet na zemi.
Po nějaké době se zvednu a konečně dojdu na ten záchod. Kouknu se na sebe do zrcadla a odendam si šátek z krku.
Vedle cucfleku tam přibyl ještě červený otisk od prstů. Naštěstí to nebylo tak silný, takže mi za chvíli nejspíš zmizí.
Přehraju si v hlavě to,co se před chvílí stalo.
Vždyť Mike je normální psychopat. Sakra. Co s tím budu dělat.
Pomalu dojdu ke třídě. Je zavřená. To znamená, že už začala výuka.
Opatrně otevřu dveře.
"Omlouvám se pane profesore" zamumlám.
"Dobře. Příště ať se to neopakuje. Teď si běžte sednout.
Jenom přikývnu a rozejdu se na svý místo. Koutkem oka uvidím spokojeně se šklebícího Mika, který mě pozorně pozoroval.
Koknu se na druhou stranu a můj pohled se střetne s Adamovým. Ve tváři má starostlivý výraz.
'Jsi v poho' naznačí pusou.
Jenom přikývnu a aby věřil, že to myslím vážně, usměju se na něj.
Jenže do smíchu mi opravdu není.

Pokračování příště...
Snad se vám líbí. 😉
Děkuju za podporu.
😗😋