Chci tě, Chceš mě.

'Nemoc'

Kate
Dopis od Lukyho jsem si znovu několikrát přečetla. Pořádně jsem na něj neviděla, protože mi po tvářích proudem tekly slzy.
Když dopis konečně opět dočtu, složím hlavu do polštáře a rozbrečím se ještě víc.
Tenhle den snad nemohl být horší. A to začal tak dobře. Proč musel Luky tak naléhavě odjet. Slíbil mi, že tu bude měsíc, měl by tu být ještě necelý dva týdny, tak proč?
Proč mi to udělal?
Kdybych nepřišla smutná kvůli Adamovi, tak jsme spolu mohli strávit alespoň tu hodinu. Vždyť já se s ním ani pořádně nerozloučila a byla jsem na něj hnusná. A to všechno kvůli Adamovi.
To on za všechno může. To se se mnou nemohl pohádat třeba zítra? To mi to musel říct zrovna dneska, když měl Luke odjet? Co teď budu dělat?
Jak se mi v hlavě honily myšlenky, tak jsem nakonec vyčerpáním usla.

Ráno mě probudil otravný zvuk budíku. S povzdechem jsem vstala a zašla do koupelny. Vypadala jsem příšerně. Vrabčí hnízdo na hlavě, červený očí a pod nima černé kruhy.
Teď kdyby mě někdo viděl, tak s křikem uteče.
Jen kdyby mě viděl Luky, dostala bych vynadáno za to, že jsem se tak zřídila. No jo Luky. Ten mi už teď dlouho nic neřekne.
Do očí se mi znovu nahrnou slzy. Vždycky jsem jeho odlety špatně nesla, jenže vždycky jsem se s ním stihla rozloučit. Navíc tu byl vždycky jen na pár dní a to jsem byla pořád s ním. Kdežto teď. Teď tu měl být na celý měsíc a já jeho přítomnost začala brát jako samozřejmost.
To se mi vymstilo.
"Zlato..." slyším mamčin hlas a hned na to se otevřou dveře do koupelny.
Uslyším mamčino zalapaní po dechu.
"Ty vypadáš zlato. Takhle špatně si Lukyho odchod ještě nebrala." Zašeptá a obejme mě. "Nechceš dneska zůstat doma?" Zeptá se mě.
Zapřemýšlím.
"Né to je dobrý. Nechci zameškat." Zamumlám.
"Dobře jak chceš" ozve se mamka a vyjde z koupelny.
Najednou mi zabzučí mobil.
Vytáhnu ho. Zpráva od Sarah. Rozkliknu ji.

Ahoj dneska nejdu do školy jsem nemocná řekni to pls i holkám.

Výborně. Takže ve škole budu bez Sarah a to jsem myslela, že mi pomůže.
No možná to zůstat doma není zas tak špatný nápad.
Rychle Sarah naťukám odpověď.

Cauky hele ja dneska taky nejdu do školy není mi moc dobře. Mám to holkám napsat ja nebo ty?

Tak teď to jenom říct mamce. Rychle seběhnu schody dolů.
"Mami? Nemůžu teda přeci jenom dneska zůstat doma?" Zeptám se ji a nasadím svůj štěněčí pohled.
Mamka si povzdechne.
"To víš, že jo. Ale jen pro tentokrát a to kvůli tomu, jak děsně vypadáš" zamumlá a usměje se na mě.
Protočím očima a prohrábnu si vlasy.
"Díky mami to vážně potěší"
"Tak promiň no ale je to pravda. Co že si tak najednou změnila názor?"
"Sára je nemocná"
Mamka chápavě přikývne. Ví že Sarah je mi hned po Lukovi nejbližší možná i stejné blízká.
"Dobře díky asi si půjdu lehnout"
Mamka opět přikývne a já znova vyjdu schody a zavřu se v pokoji.
Otevřu mobil a zjistím, že mi přišla další zpráva.

Už jsem jim to napsala. Nemá náhodou to tvoje 'není mi dobře' něco společného s Lukym?

Sama pro sebe se smutně  pousměju. Zná mě.

Ani jsem se s ním nestihla rozloučit 😔

Odepíšu ji v rychlosti. Okamžitě si to přečte ale neodepisuje mi. Po chvíli mi začne zvonit mobil. Vím, že volá Sarah. Chvíli přemýšlím. Chci o tom teď mluvit? Nakonec se odhodlám a zvednu to.

"Ano?" Zeptám se ji.
"No konečně, co ti tam dlouho trvalo? To je jedno, jak to myslíš, že ses s ním nestihla rozloučit, já myslela, že šel k vám?"

Povzdechnu si. Chvíli jsem potichu, nakonec ji ale všechno řeknu. Řeknu ji všechno, co se stalo od toho polibku u školy.
Když ze sebe všechno vysypu, Sarah mlčí.
"Řekni něco" vyzvu ji zoufale.
"Páni to jsem fakt nečekala. Adam je hajzl. Hned jak ho uvidím zmaluju mu tam jeho pěknej ksift za to, co ti řekl." Odmlčí se a já se usměju nad představou rozzuřené Sarah a krčícího se Adama.
"A co se týče Luka. Ten ti nic vyčítat nebude a zavolá ti hned, jak bude moct. Akorát by byl naštvaný, že si kvůli němu nešla do školy."
"Já vím že jo, ale prostě mě to mrzí"
"To chápu. Hele víš, že teď nejspíš chodím s Tomem?"  Zeptá se mě a já udiveně vytřeštím oči.
"Od kdy? A jak to myslíš, tím nejspíš?"
"No včera, když jsi měla trénink s Adamem, tak za mnou přišel. Povídali jsme si a tak. No a potom mě políbil a já ho nechala a potom mi řekl, že mě má rád a já jeho vlastně taky no."
"Aha. Tak to jsem ráda hodíte se k sobě"
"Že jo..."

Dál jsme si povídaly ještě asi hodinu. Nakonec jsme hovor ukončily s tím, že si půjdeme ještě lehnout. Sarah měla teplotuu, takže byla unavená, mně oproti tomu se už spát moc nechtělo. Tak jsem sešla schody a jelikož doma nikdo nebyl, lehla jsem si na gauč a pustila si televizi.

Po nějaký době mě to přestalo bavit. Takže jsem se najedla, pak si chvíli četla a nudila se. Zítra už chci jít do školy.
Najednou nám zazvoní zvonek. Kdo to sakra může být? Že by si někdo z rodičů zapomněl klíče? Vlastně to asi budou holky. Většinou takhle chodí když je nějaká z nás 'nemocna'.
"No jo už jdu" zakřičím když se zvonek ozve po třetí.
Dojdu až ke dveřím, otevřu je a když vidím, kdo v nich je  v rychlosti je zase zavřu. Bohužel to nestihnu, protože dotyčný strčí mezi dveře nohu a vzápětí bolestivě sykne.
Aspoň že ho to bolelo, ušklíbnu se.
"Co tady sakra chceš?" Zeptám se načež se mi ON nastrnadí do domu.
"Taky tě rád vidím" zamumlá Adam s úsměvem s rukama v kapsách.
"Hezký pyžamo" řekne když si mě prohlédne od hlavy až k patě. Kouknu se na to, co mám na sobě.
Sakra. Moje oblíbené pyžamo s medvídkem. Založím si ruce na hrudi. Rozhodně né pyžamo,co by měl vidět nějaký kluk. No co.
"Oblíbený" odseknu a podezíravě přimhouřím oči.
"To věřím" zasměje se a rozjede se směrem ke kuchyni. Ten má ale drzost.
"Kam si jako myslíš, že jdeš?" Rozkřiknu se a jdu za ním. "Co tu vůbec chceš? Jak vlastně víš, kde bydlím? Nemyslíš si, že je trochu neslušný lízt někomu do baráku?" Ptám se ho naštvaně mezitím, co si on v klidu a bez mého dovolení prohlíží MŮJ barák.
No on vlastně není můj ale mých rodičů, jenže to je teď jedno.
Pomalu se na mě otočí. Na tváři arogantní úšklebek.
"Co dělám? Prohlížím si, kde žiješ. Kde bydlíš jsem si zjistil ve škole a ne nepřijde mi to neslušný sem chodit, když vím, že mě tu chces"
Zalapám po dechu. Já ho tady rozhodně nechci.
"Takže...co ti vlastně je?" Pokračuje a nenechá mě vůbec mluvit. "Nejspíš nic. Že ano? Prostě si nepřišla do školy kvůli mně." Na malou chvíli se odmlčí. "Mrzí mě to. To co jsem řekl jsem nemyslel vážně. Byl jsem naštvaný. Promiň" řekne a koukne se jinam.
Pozorně si ho přihlédnu jestli to myslí vážně. Vypadá to, že ano, ale já už mu nemůžu věřit.
"To je vážně pěkný, ale mě to nezajímá. Takže řekl si mi to, ulechčil si svému svědomí a teď můžeš jít. A navíc není pravda, že jsem ve škole nebyla kvůli tobě." Řeknu docela naštvaně.

Zvedne hlavu a jde ke mně. Vytřeštím oči a o krok ustoupím. To je pro něj signál k tomu, aby mě opět nastrčil na zeď.
Už mě to vážně nebaví.
"Nejsi nemocná. Tak proč bys zůstávala doma, když ne kvůli mně?" Zeptá se a zvedne mi bradu, abych se na něj koukla.
Zkusím ho odstrčit. Nejde to. Je moc silný.
V tu chvíli to nevydržím a prostě vybuchnu.
"Proč mě nemůžeš prostě nechat být?" Vyjedu po něm zoufale. "Všechno je to tvoje vina, abys věděl. Nebýt tebe nebyla bych na Luka hnusná. Nebýt tebe mohla jsem se s ním rozloučit. Nebýt tebe..." křičím na něj mezitím, co ho pěstmi bouchám do hrudi.

Všechno to na mě zase dopadne a já mu zoufale zabořím hlavu do do hrudi.
Obejme mě.
"Co se stalo?" Zeptá se po chvíli. V tu chvíli zase začnu přemýšlet a prudce ho odstrčím.
"Nic co by tě mělo zajímat." Vykřiknu.
"Bože ty jsi naladová" protočí očima. "Luke odjel?"
"Jo a já se s ním kvůli tobě ani nerozloučila víš? Už tě nechci ani vidět. Nenávidím tě. Běž pryč" zakřičím na něj.
Ztuhne.
"Myslíš to vážně?" Zeptá se mě se zamračeným obličejem.
"Ano" vyštěknu na něj bez přemýšlení.
"Fajn tak já tě nebudu rušit. A neboj ve škole budu dělat že neexistuješ" odsekne naštvaně a odejde z domu. Nezapomene prásknout dveřmi.

Sesunu se na zem. Co jsem to zase udělala? Že ho nenávidím? To není pravda! Jenže on mě teď nesnáší. Co budu dělat? Já nechci aby mě nenáviděl. Nechci aby mě ve škole ignoroval. Po tom všem, co jsem se kvůli němu natrápila...

Pokračování příště....
Další kapitola. Snad je uspokojivá.
Děkuji vám za podporu.
😗😋

P.S. Vím, že jsem psala, že tuhle kapitolu vydám, už zítra, ale vypadla nám wi-fi.😕
Díky za pochopení.
Omlouvám se vám.
😆