Chci tě, Chceš mě.

Na charitu?

Adam
Poslouchám, jak ten hajzl leze profesoru do zadku a u toho si vynucuje doučování od prdelky.
Opravdu to ve mně vře a to netuším proč. Nejradši bych mu dal pěstí, kdybych měl příležitost. Jelikož vidím Kate zoufalý výraz, rozhodnu se ji trochu pomoct. Třeba si ji tím aspoň trochu udobřím. Dojdu až k nim.
"Vlastně pane profesore máme spolu dneska trénink" ozvu se po tom, co ji pohrozí tím, že ji zhorší známku. To je od něj mimochodem vážně fér. Myslím to ironicky, kdyby někdo nevěděl.
Zahlédnu, jak se ten kluk i Kate zamračí, každý úplně z jiného důvodu.
Trochu se pousměju nad tím, jak rychle mu zmizel ten sebevědomí výraz z obličeje. Nejspíš si myslel, že za Kate nakráčí a prostě si ji vezme. To se ale spletl.

"A jaký přesně trénink máte na mysli Adame, že je důležitější než matematika?" Zeptá se mě profesor a já mám co dělat abych neprotočil očima. On a jeho naivní představy o tom, že pro všechny je nejdůležitější matematika a právě jeho látka.
"Pane profesore s tady Kate musíme trénovat, protože když vyhrajeme, ze soutěže vybrané peníze půjdou na charitu a sám přeci musíte uznat, že pomoc dětem bez rodin je důležitější než doučování jednoho studenta, který se to může naučit sám a nebo říct někomu jinému, i když se jedná o tak důležitý předmět jako je matematika" dořeknu svůj improvizovaný, a podle mě i velmi přesvědčivý monolok.
"Na charitu? Ale..." zamrká zmateně.
"Ano pane profesore" přeruším ho "Přeci byste nechtěl mít na svědomí to, že ty děti žádné peníze nedostanou a navíc si myslím, že tady Mikael..." odmlčím se. Slovo Mikael zdůrazním, protože už před tím jsem si všiml, jak sebou cukl.
Teď to udělá znovu. Sleduju, jak se mu napnou svaly na rukou a jeho vražedný pohled, kterým mě propaluje.
Ušklíbnu se. Tohle mě bude bavit.
"Jak jsem řekl, myslím, že tady Mikael..." zopakuju a bavím se tím, jak ho to štve. "...je určitě velmi inteligentní..." Tohle se mi zas tak snadno neříká. "...a určitě se danou látku naučí sám." Dokončím a zářivě se usměju.

"No....když je to teda na charitu...." začne profesor nejistě, ale já ho znovu přeruším.
"Děkujeme pane profesore, ty děti vám budou velmi zavázáni" řeknu, chytnu Kate za ruku a začnu ji táhnout pryč ze třídy. Vyjdeme ze třídy ven a já se nejspíš musím usmívat, jak debil, protože se ještě pořád bavím výrazem toho debila, co chtěl doučovat od prdelky.

"My máme trénink? Copak jsem ti jasně neřekla, že s tebou už žádný trénink nechci" osočí se na mně Kate. Povzdechnu si a přestanu se usmívat.
Já zapomněl, jak krásně ona dává najevo svůj vděk.
"Ty by si radši doučovala toho kreténa?" Zeptám se ji mezitím, co vycházíme ze školy.
Pokrčí rameny.
"Jak můžeš vědět, že je to kretén, když ho vůbec nezmáš?" Zeptá se mně a já se zamračím. Vždyť ona by měla nejlíp vědět jakej to je....
Pak mi to dojde. Ona vlastně neví, že vím, že s ním chodila a co ji udělal.
Teď pokrčím rameny já.
"Vypadá tak." Řeknu a pak šeptem dodám: "A tváří se jako bys mu patřila"
Zahlédnu, jak nepatrně ztuhne.
"Znaš ho?" Zeptám se ji i když odpověď už znám. Zajímá mě jestli mi řekne pravdu. Osobně si myslím, že ne.
K mému překvapení ale přikývne.
"Aha" zamumlám jen, protože jsem to nečekal.
Po chvíli ticha se ozve.
"Peníze jdou na charitu?" Zeptá se mě s pozvednutým obočím.
Zasměju se.
"Fajn fajn trochu jsem mu to přibarvil." Přiznám se. Peníze z výhry mají jít na náš hokejový tým.
"Ale na moji obhajobu, trenér říkal něco o tom, že když někdo z nás vyhraje, část peněz dá na děti, takže jsem zas tak nelhal. Jen jsem mu neřekl celou pravdu" mumlám.
Kate vyprskne smíchy.
"Hej nesměj se mi, bylo to první co mě napadlo." Vykřiknu na oko dotčeně, ale směju se s ní.

"Katie?" Oslovím ji a ona překvapeně vykulí oči. Pousměju se. Vím proč, je to nejspíš poprví, co jsem si oslovil jménem.
"Ano?" Zeptá se a nervózně si promne ruce.
Za normální situace by mě to pobavilo, ale teď jsem byl sám docela nervózní.

Kate
Trochu znervózním a promnu si ruce. Co po mně asi tak může chtít? Musím uznat, že mě ale Adam mile překvapil.
"Nemohl bych tě teď někam vzít?" Zeptá se mě a upírá na mě své velké oči. Musím říct, že s tím štěněčím pohledem vypadá docela roztomile. Jako ten kocour ze Shreka.
"Chtěl bych ti něco ukázat" dodá a mě tak vytrhne z mých myšlenek.
Zazmatkuju.
"Já..." Tak jak teď z toho ven. Nemůžu s ním nikam jet po tom, co udělal, ale zase jsem mu vděčná za to, co pro mě teď udělal.
Takže, jak ho slušně odmítnout?
"Já nemůžu Adame promiň" usměju se na něj. "Díky za všechno" řeknu nakonec a odcházím.
"Počkej" křikne za mnou. Otočím se. Kouká na mě se sebejistým výrazem, jakoby si byl jistý tím, že změním názor.
"Víš prdelko" a je zpět náš arogantní Adam. "Když teď půjdeš domů pěšky, což předpokládám, tak bys musela jít s ním" dokončil a ukázal směrem ke škole odkud právě vycházel Mike.
Zamračím se. "A proč myslíš, že by mi to vadilo?" Zeptám se ho.
Pozvedne obočí.
"A nevadilo snad?" Zeptá se mě. Vadilo a to hodně. Ale taky mi vadilo, že to na mně tak snadno poznal. Copak jsem tak čitelná?
"Takže mi dáváš na vybranou, buď půjdu s ním" hodím hlavou směrem ke škole. "A nebo s tebou někam neznámo kam, chápu to dobře?"
Spokojeně se usměje a přikývne.
"Výtečně"
"A nebo mě prostě doprovodíš domů" navrhnu mu a nadhodím svůj štěněčí pohled.
Promne si bradu tak, že to vypadá, že přemýšlí.
"Ne" řekne nakonec. "Nejspíš máš jen ty první dvě možnosti. Takže, co si vybereš?" Zeptá se mě a dá si ruce do kapes.
"Fajn." Povzdechnu si. "Tak kam mě chceš vzít?" Zeptám se ho.
Vydechne. Takže přeci si jen nebyl jistý tím, že ho příjmu.
"Výborně, pojď za mnou" usměje se a vezme mě za ruku.
Snad poprvé za tu dobu co se známe se od něj nechám vést.
"Půjdeme daleko?" Zeptám se ho, protože se nechci trmácet bůh ví kam.
"A kdo říkal, že půjdeme pěšky?" Zeptá se mě s jiskřičkami v očích. Zmateně zamrkám.
"Představuji ti svojí princeznu" řekne a ukáže na něco kousek od nás.
Zalapám po dechu.
"My pojedeme na motorce?" Zeptám se ho nadšeně.

Pokračování příště....
😋😗