Chci tě, Chceš mě.

Fajn

"Pamatuj si, všechno co dělám, má minimálně jeden důvod." Zašeptá těsně u mě a mně naskočí husí kůže. Samolibě se usměje a znovu si normálně sedne.
"Je řada na tobě kotě."
Povzdechnu si a zakoukám se z okna. Tak, kde mám začít? Nejspíš od začátku. Jo to asi bude nejlepší.
"Vezmu to zkráceně. Potkali jsme se na jedný párty, kam mě vzaly holky a on mě pozval na drink. Začali jsme se spolu bavit, pak se scházet a nakonec jsme spolu začali chodit.
On má takovou zvláštní schopnost, že dokáže přesvědčit moji si zamane. Dám si viděl, jak si omotal kolem prstu našeho profesora.
Ale bylo to super. Já byla naivně zamilovaná a myslela jsem si, že jsem šťastná, možná jsem i šťastná byla, teď to nějak nemůžu posoudit. Bylo to jakobych na sobě měla růžový brýle.
Holky si všimly různých posunků a gest, který naznčovaly, že něco není v pořádku, ale já je neposlouchala. Věřila jsem jemu a bylo mi jedno,co mi kdo o něm říkal.
Pak jsem na to ale doplatila. Jednou jsem šla za ním na trénink. Zrovna měli končit a já si myslela, že bychom potom mohli někam zajít, chtěla jsem ho překvapit, myslela jsem...myslela jsem....." odmlčím se, co já blbá jsem si vlastně myslela?
Bože jak jsem mohla být tak naivní? Rukou si prohrábnu vlasy.
"Prostě jsem si myslela, že ke mně cítí aspoň z půlky to co já k němu. Jenže...když jsem tam přišla, prostě se tam přede mnou líbal a nějakou děvkou." Znovu se odmlčím a zhluboka se nadechnu, když si vzpomenu na tuto vzpomínku.
"A on místo toho, aby se nějak vymlouval nebo obhajoval, tak se mi vysmál. Řekl...řekl mi..." teď už jsem dýchala zrychleně.
I přes to před jakou dobou to bylo se mi o tom stále špatně mluví. Nejspíš taky hlavně proto, že jsem to ze sebe nedostala. Hodně jsem se tím sama užírala.

Adam mě chytne za ruku.
"Co ti řekl?" Zeptá se mě opatrně.
"Řekl, že jediný na co jsem dobrá a kvůli čemu by se mnou někdo chtěl být je sex. On..." Znovu se odmlčím a Adam trpělivě čeká na to, až se konečně vymáčknu. Zavrtím hlavou a větu začnu jinak.
"Po tom co jsem ho načapala, jsem na tom byla dost špatně. Luky dal Mikovi přes držku, nejspíš kvůli tomu, aby se mu ulevilo. Asi tři dny potom Mike odjel někam pryč.
Po nějaký doba jsem se z toho začínala vzpamatovávat, zapomínat na něj no a potom....řekněme, že mi nedovolil na něj zapomenout." Dopovím a kouknu se Adamovi do očí. Ten se tváří nanejvýš zmateně.
"Jak to myslíš, že ti nedovolil zapomenout?" Zeptá se mě zamračeně.
"Mike je psychopat. Řekněme, že vždycky našel způsob, jak se mi připomenout. Jak mi připomenout to, co mi v ten rozchodový den řekl. Ze začátku to byli smsky a telefonáty, to jsem vyřešila, prostě jsem si vyměnila simku.
Jenže potom to byly anonymní balíčky, psaníčka nebo květiny. Vždycky tam dal něco, co by mi ho připomnělo.
Vždycky přesně vystihl dobu, kdy jsem na něj začínala zapomínat. Vždycky vystihl dobu, kdy mě to nejvíc zranilo. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Nikdy jsem nikomu neřekla od koho ty balíčky jsou. Jsi první kdo to ví. Proto jsem se přes ten rozchod tak dlouho nesla."
Dokončím.
Chvíli na mě kouká.
"Proč jsi to někomu neřekla?" Zeptá se mě šeptem a vypadá to, že se hodně přemáhá, aby nešel dát Mikovi pěstí.
Zamyslím se nad tou otázkou.
"Já vlastně ani nevím. Všichni se chovali jakoby žádný Mike neexistoval. Všichni byli šťastní, že zmizel, že jsem je asi nedokázala znovu zatěžovat svými problémy."
Zamračí se na mě.
"Jak dlouho to trvalo?" Zeptá se mě.
"Jak dlouho trvalo co?" Otážu se.
"Jak dlouho ti ty věci posílal?" Zeptá se mě a vzteky zatíná pěsti. Proč zrovna on je jako naštvaný?
Vždyť jeho se to vůbec netýká.
"Kate. Jak dlouho ti posílám ty věci sakra?" Cuknu sebou když uslyším jeho naštvaný hlas.
"Po celý rok." Zašeptám. "Celý rok vždycky v jinou dobu. Někdy po dvou někdy třeba i po třech týdnech. Průměrně by to bylo tak jednou za měsíc."

Zazvoní.
Adam se zvedne a chytne mě za ruku.
"Pojď na chodbu." Řekne, nečeká na mou odpověď a vydá se ven.
"Proč jsme sem šli?" Zeptám se ho když dojdeme na chodbu.
"Jak sem vůbec může po tom všem co ti udělal jen tak přijít a ještě po tobě chtít nějaké doučování?" Mumlá si pro sebe Adam a rozčileně chodí sem a tam.
"Hej Adame já se tě na něco ptala." Křiknu na něj. Okázale mě ignoruje a dal si něco mumlá.
"A teď měl ještě tu drzost....hajzl jeden." Vyštěkne. Najednou nepostřehnuzelnou rychlostí se objeví u mě.
Opatrně jako bych byla z porcelánu se dotkne mého krku a posune mi šátek.
Jsem si naprosto jistá, že od Mika už na tom krku nic nemám. Jak to vím? Adam mi celou dobu koukal na jinou stranu než ten otisk původně viděl.
Odsunu se od něj.
"Nic mi není Adame a nejsem z porcelánu tak se tak ke mně sakra nechovej." Naštvu se na něj a chci odejít, když se se mnou nechce pořádně bavit, tak se s ním nebudu bavit vůbec.
Než ale stihnu nějak zareagovat opět skončím u zdi. Proklinám ty jeho rychlý pohyby.
Upřímně nevím, co je lepší jestli tohle a nebo to když se ke mně choval jako kdybych se mohla rozbít.

"Prostě se mi jen nelíbí představa, že ti ublížil. Mám chuť mu rozbít tu jeho namyšlenou hubu." Zamumlá těsně u mého ucha a já ztuhnu. Po těle mi naskočí husí kůže.
"Zapomeň na to. Mike je psychopat." Zašeptám a zakloním hlavu, když se Adam dotkne rty mého krku.
Cítím, jak se Adam do mé kůže usměje. Moc dobře si uvědomuju, že mu právě teď zase zvedám ego. S tím ale nejspíš nic neuděláme.
Ruce omotám kolem jeho krku a přitáhnu si ho k sobě, aby mě mohl pořádně políbit. Když ho zatahám za vlasy a vzdychnu, potichu se zasměje. Znovu mě naléhavě políbí.

"Ehm ehm" ozve se vedle nás odkašlání. Já zazmatkuju a odstrčím se od Adama, ten místo toho vypadá, že je mu to úplně jedno.
Jakmile se odtáhnu uslyším Adama, jak nespokojeně zavrčí.
"Tak namyšlenej blbeček se kterým by sis nic nezačala jo?" Zeptá se mě s úsměvem Wendy, která stojí vedle Anett a Sarah s Thomasem a za nima pomalu vychází zbytek třídy.
"Namyšlený blbeček?" Zeptá se mě s pozvednutým obočím Adam a já jen pokrčím rameny.
"Co tu děláte?" Zeptám se jich.
"No odpadly mám poslední dvě hodiny takže jdeme dom. Vy jste asi moc neposlouchali co? Říkala to....no to je fuk, prostě můžeme jít domů." Vysvětlí Tom.
Když jsme mohli jít domů tak proč nešli už dřív? No to je fuk.
"Tak jdeme ne?!" Řeknu a vydám se ven.
"Noo nechci nic říkat, ale tašku si nebereš?" Zeptá se mě pobaveně Sarah a já se placnu do čela. Ajoo. Já si říkala, že jdu nějak na lehko.
Otočím se zpátky ke třídě. U dveří stojí Adam se svým rošťáckým úsměvem. Přes rameno má hozenou svoji tašku a mojí drží v ruce. Jak to sakra stihl?
"Díky" řeknu a natáhnu se pro svojí tašku, jenže Adam na poslední chvíli ucukne rukou tak, že na ni nedosáhnu.
Otráveně protočím očima, abych mu ukázala, že mě tohle vážně nebaví.
Ve skutečnosti, né že bych mu to někdy přiznala, se mi to jeho poštuchování líbí, ale to on vědět nemusí.
Adamovi se v očích objeví neposedné jiskřičky, které tam má pokaždé, když má něco v plánu.
"Co za to?" Zeptá se mě. No jo to by nebyl on, aby za to něco nechtěl.
"Co bys chtěl?" Zeptám se ho místo odpovědi a vyzývavě zvednu obočí.
"Hmm..." promne si bradu Adam a dělá, že přemýšlí.
"Co třeba pusu?" Řekne a mrkne na mě. Už chci protočit očima, když vlastně.....proč vlastně ne?
"Fajn" řeknu a natáhnu se k němu.
"Fajn?" Zamumlá překvapeně Adam a já se musím ušklíbnout nad jeho překvapeným výrazem.
"Fajn?" Vyhrkne vedle něho Tom a nechápavě se na mě koukne.
"No jasně že fajn." Oboří se na něj Adam, který překonal svůj prvotní šok a nakloní se ke mně s úmyslem políbit mě.
"Ne tak rychle." Řeknu a ucuknu před ním. "Prvně tu tašku pak až pusu."
"Fajn" zavrčí, podá mi tašku a nakloní se pro polibek. Já ale uhnu hlavou stranou a dám mu cudnou pusu na tvář. Chtěl pusu, má co chtěl.
Adam zmateně otevře oči.
"Řekl si pusu a tu si dostal, takže...můžeme jít?" Zeptám se ostatních.
Adam potichu zakleje a začne si mumlat něco o tom, že příště svůj požadavek upřesní. No jo to by měl.
"Jasně." Řekne Anetta.
Najednou si vzpomenu...já si nechala v lavici mobil. Jo já vím dost neopatrný, jenže Adam tak spěchal, že jsem na něj zapomněla.
"Běžte napřed. Dozenu vás. Jen jsem si ve třídě nechala mobil." Řeknu a otocim se zpátky.

Doběhnu do třídy až k Adamově lavici. Kouknu se dovnitř. Kde sakra je? V lavici není. Kam jsem ho jen mohla dát?
"Hledáš tohle?" Ozve se za mnou a já se pomalu otočím. Uvidím tam o futro opírajícího Mike, který mává nás hlavou mým mobilem.
"Vrať mi ho Miku, nemám náladu na ty tvý hry." Řeknu otráveně a nastavím ruku. Musím přiznat, že mě vážně znervózňuje, že jsem s ním sama ve třídě. Zvlášť po tom, co se stalo ráno. Snažím se to na sobě nedat znát.
"Zvláštní" řekne zamyšleně a můj mobil si dá do své kapsy. Výborně, jak asi teď dostanu svůj mobil z jeho kapsy?
"Tam venku, s tím klukem to tak nevypadalo. Vypadalo to spíš tak, že tě to bavilo. Takže na tebe mám jednu otázku." Začne Mike a já ztuhnu. Tohle nevypadá vůbec dobře.
"Co s ním máš?" Zeptá se mě a z očí mu čiší blesky. Po jeho dosud vyrovnaném a klidném hlase nezbylo ani památky.
"Já...nic" vykoktám ze sebe. I když sama moc dobře vím, že to není tak úplně pravda.
Pomalým krokem dojde až ke mně. Tohle není dobrý. To vůbec není dobrý.
"Myslel jsem, že jsem ti dal ráno jasně najevo, co nemáš dělat. Myslel jsem, že ti je jasný čí si." Řekne.
"Já ti nepatřím Miku"
Zasměje se.
"Ale ano paříš, ať chceš nebo ne. A teď..." dopoví a přistoupí úplně ke mně. "Bych ti měl ukázat, co se stane, když někomu dovolíš, aby šáhnul na to, co chci já."

Pokračování příště....
Budu ráda za názor 😉
😋😗