Chci tě, Chceš mě.

Problém

"Ale ano patříš, ať chceš nebo ne. A teď..." dopoví a přistoupí úplně ke mně. "Bych ti měl ukázat, co se stane, když někomu dovolíš, aby šáhnul na to, co je moje."
V rychlosti se na mě nalepí a já při náporu jeho těla musím couvat, dokud nenarazím do jedné z lavic, kterou to tím nárazem trochu odsune.
Bolestivě při tom nárazu syknu. Mike se ušklíbne, vysadí mě na lavici a stoupne si mezi mé nohy. Začnu sebou házet, všemožně se kroutit a strkat do něj, jenže jeho stisk je moc silný.
Chci začít křičet o pomoc, ale dřív než to stihnu udělat, Mike mě zuřivě políbí. Nespolupracuju a pevně semknu rty k sobě. To ho popudí a silně mi zmáčkne stehna, až vyjeknu.
Dřív než se mi z úst vydre nějaký zvuk Mike mi strčí jazyk do pusy. Začnu sebou cukat ještě víc, jenže s ním to ani nehne.
Jeho ruka mi zajede pod tričko. Co teď sakra budu dělat?
Po tvářích mi začnou stékat slzy. Mike si toho všimne a zašklebí se. "Líbí se mi když brečíš." Zamumlá a znovu mě políbí. To je nechutný. Snažím se slzy zadržet, abych mu, když už nic jinýho neudělala radost.
Jak jsem mohla chodit s takovým psychopatem?
"Poddej se tomu zlato, jinak tě to bude bolet mnohem víc." Zamumlá mi do ucha a já proto své vůli potichu vzlyknu.
Oči pevné stisknu k sobě a už jen odevzdaně čekám, co udělá.
Nic.
Najednou někam zmizí. Zmateně otevřu oči. Uvidím Adama rozzuřeného až do běla, jak se naklani na Mike a dává mu pěstí. Mé srdce poskočí radostí.
"To tebe to bude bolet kretene." Zasyčí skrz zuby a zasadí Mikovi tvrdou ránu do čelisti. Pak kopanec kolenem do břicha a ránu do boku.
Mike pod náporem Adamových tam klesne na kolena.
"Za to mi zaplatíš bastarde." Vyštěkne na něj Mike. Adam se napřáhne na další ránu. Je rozzuřený k nepříčetnosti.
"Nee" vykřiknu. Proč jsem to sakra udělala? Ten kreten si to zaslouží. Potřepu hlavou a vstanu z lavice.
Adam s rukou stále připravenou k ráně mě prvně nechápavě a pak starostlivě sleduje. V očích Mika uvidím vítězný výraz. Idiot. To si vážně myslí, že je to kvůli němu?
Adam mě zaujatě pozoruje. Pozorně sleduje každou část mého těla a hledá něco, jakékoliv znaménko po zranění.
Periferně zahlédnu zvedajícího se Mika.
"Pozor!" Vykřiknu. Pozdě. Mike už se napřáhl k ráně. Adam se otočí přímo do rány Mikovi ruky. Sykne bolestí a instinktivně se chytí za raněné místo.
Toho Mike využije a vrazí mu docela slušný pravý hák. Adam zakolísá.
"Nech ho!" Zařvu na Mika. Ten se jen ušklíbne, napřáhne se a kopne Adama do břicha. Adam bolestivě hekne.
No tak Adame vzpamatuj se, prosím. Jako by četl moje myšlenky se namáhavě narovná a obratně se vyhne Michalově pěsti.
Nikdy jsem Adama neviděla takhle naštvaného. Udeřil Mika do břicha. Ten se po něm ohnal, ale Adam hbitě uhnul na stranu a praštil ho do spánku. Mike se zalapáním po dechu sesunul k zemi.
Adam se pomalu otočil čelem ke mně a upřel na mě svůj zrak. S nebezpečným výrazem, který nutí lidi ztuhnout na místě udělá pomalu krok ke mně.
Za normálních okolností bych se te svého místa ani za nic nehla, kdyby se na mě koukal tímhle pohledem, ale teď jsem byla zoufalá a otřesena.
Moje tělo si dělalo, co chtělo. Moje nohy se samy od sebe rozběhly přímo k němu. Spadla jsem mu do náruče.
Pevně mě obejmul a položil si hlavu do mých vlasů. Úlevně zavřu oči a nechám po tvářích stékat své neposedné slzy.
V jeho objetí jsem se cítila podivně v bezpečí.
Adam mě začne hladit po vlasech a já mu zabořila hlavu do ramene.
Odtáhne se ode mě, jen trochu aby mi viděl do obličeje. Dlaní se dotkne mé brady a jemně zatlačí, abych ji zvedla. Nechci se na něj kouknout, nechci aby mě viděl brečet.
Nakonec ale hlavu zvednu. Prohlédne si mě, jako by mě viděl poprvé v životě a palcem mi otře slzy.
"Ublížil ti nějak?" Zeptá se mě, třesoucím se hlasem po potlačovaném vzteku.
"Já nevím...ne...asi ne" zamumlám.
Obličej mu ztvrdne.
"Asi? Co ti udělal?" Řekne a je na něm vidět, že se snaží, aby na mě nekřičel.
"Nic mi neudělal." Zamumlám. "Aspoň ne fyzicky. Jen...trochu mi asi pochroumal psychiku." Řeknu potichu a sklopím pohled.
"Ty jsi v pořádku?" Zeptám se ho a kouknu mu do tváře.
Má roztrhlý obočí a nejspíš ho musí bolet celý tělo, ale nic co by bylo viditelný.
Opatrně natáhnu ruku k jeho zranění. Na poslední chvíli se ale zastavím.
"Ošetřím ti to." Zamumlám potichu a vydám se pro kapesník.
Chytne mě za ruku.
"To je v pohodě." Řekne klidně a pohladí me po tváři. Začnu záporně kroutit hlavou.
Když už je zraněný kvůli mně tak mu to aspoň ošetřím.
"Vyčistím ti to." Stojím si za svým.
"Není třeba. Víš kolikrát jsem měl roztrhlý obočí. Zvyknul jsem si." Řekne a sebevědomě se uculí. Protočím očima. No jó pan už jsem zvyklí. Že já se vůbec snažím.
Znovu mě obejme.
Kouknu se na zem za Adama, kde potichu skučí Mike. Začne se mi zvedat žaludek. Odtáhnu se od Adama.
"Jdeme pryč" řeknu a vydám se s ním ruku v ruce ven ze třídy.
"Nebudeš z toho mít problémy?" Zeptám se ho a ustaraně se na něj podívám. Ten se jen pobaveně zasměje.
"Nikdo komu to mi samy neřeknem se to nedozví." Řekne sebejistě. Úsměv mu znovu nahradí zamračený výraz. "Ale ty bys ho měla nahlásit na policii." Řekne naprosto vážným hlasem, kterým dává najevo, že nebere ne jako odpověď.
"Nechci to nikomu říkat." Řeknu a podívám se mu do očí. Chci aby pochopil.
Zasķřípe zuby.
"Tak jim to řeknu já." Zamumlá odhodlaně
"Ne neříkej to nikomu prosím. Nechci aby to někdo věděl" prosím ať mě pochopí. Chytne mě za ruce.
"Tomu kretenovi to nesmí projít. Musíme to někomu říct." Drží mě za ruce a kouká se mi do očí naléhavým pohledem. "Nesmí mu projít to, co ti udělal."
"Tak později." Navrhnu mu komromis. "Já se o tom teď nechci bavit, ani to nedokážu, je to moc čerství. Pochop mě prosím."
Chvíli se na mě jenom zamyšleně dívá, pak ale pokrčí rameny.
"Fajn. Ať je po tvém." Řekne nakonec.
Úlevně vydechnu.
"Počkej." Vykřiknu a chytli ho za ruku, aby zastavil. "Já nemám mobil. M..Mike ho má v kapse." Vysvětlím a kouknu se na něj svým štěněčím pohledem.
Jenom se na mě zašklebí. Sáhne se rukou do kapsy od kalhot a vytáhne...můj mobil?
Jak se tam sakra vzal?
Chňapnu po něm. Adam na poslední chvíli ucukne a zašklebí se na mě.
Založím si ruce na prsou a natáhnu dlaň.
"Vrať mi ho." Vyzvu ho s pozvednutým obočím. Otočí se na stranu a s potutelným úsměvem odemkne můj mobil. Moment! Jak sakra ví moje heslo?
"Vrať mi ho" křiknu se smíchem a čapnu po něm. Hbitě se mi vyhne.
"Pokud ho chceš budeš se muset víc snažit prdelko." Řekne a úsměvem a dá můj mobil do kapsy. Nakloní se nade mě.
"Pamatuješ si co jsem ti říkal o hodině? Nedělám nic zadarmo.
Zamračím se.
"Tak co chceš?" Zeptám se ho 'otraveně'. Pozvedne obočí.
"Ty přeci víš, co chci." Oznámí mi s významně si poklepe na pusu. Protočím očima, ale udělám krok směrem k němu.
Teď by se mezi nás nevešel ani papír. Zvednu hlavu s úmyslem ho políbit, když dostanu skvělý nápad.
Svými rty se už skoro dotýkám těch jeho. Vím, že mě nepolíbí. Chce abych to udělala sama.
Levou rukou mu opatrně sáhnu do kapsy a vyndám z ní můj mobil.
Místo toho abych ho políbila si stoupnou ještě víc na špičky a dostanu se k jeho uchu.
"To ti nevyšlo brouku." Zašeptám a s vítězoslavným úsměvem se od něj odtáhnu.
Zmateně zamrká a když spatří mobil v mé ruce, zmateně si prohledá kapsy.
Koukne se na mě se zlověstným úsměvem.
"Počkej. To ti vrátím." Řekne.
"Když už jsme u toho vrácení, něco si mi slíbila prdelko." Dopoví a v očích se mu zalesknou nezbedné jiskřičky.
Zaseknu se v pohybu.
No jo vlastně. Ten můj nepromyšlený hloupý slib, že mu něco udělám.
"Fajn" řeknu bez nálady. Tímhle mi ji úplně zkazil. "Kde jsou vůbec ostatní?" Zeptám se ho a snažím se zamaskovat svou náhlou změnu nálady, ale podle jeho výrazu si toho k nejspíš moc dobře vědom.
"Nejspíš čekají venku. Dlouho si nešla a tak jsem se po tobě šel podívat." Výraz mu zase ztvrdne. "Měl jsem přijít dřív. Nebo jsem měl jít s tebou. Kdybych šel s tebou ten idiot by ti nic neudělal." Zamumlá zničeně. Vezmu ho opatrně za tváře.
"Není to tvoje vina." Řeknu mu. Jenže s ním to bo nedělá a pořád na mě jen zoufale kouká.
"Nic mi není. Vážně. Jsem v pořádku. Diky tobě."
Polibím ho. Chci aby se přestal trápit kvůli něčemu, za co on nemůže.
Je to myslím poprvé, co jsem ho políbila sama od sebe, aniž by mě k tomu nějak pobízel. Adam prvně zatají dech. Dřív než se vzpamatuje opustím jeho rty. Líbám ho přes čelisti až na krk. Slastně zavře oči.
"Vím o co ti jde prdelko." Řekne potichu a užívá si mé polibky.
"A lhal bych, kdybych řekl, že se ti to nedaří."
Přirazí mě na zeď a já vzdychnu.
Byla jen otázka času než převezme velení on.
Rukama se opírá o zeď a mně tím brání v pohybu. Né že by mi to vadilo.
Posune se blíž ke mně. Dává si dobrý pozor, aby se mě nedotkl. Je blízko a zároveň hrozně daleko a to mě přivádí k šílenství.
Skloní se k mému krku. Přejede přes něj, ale nedotkne se mě. Cítím jeho horký dech a to mě vzruší.
Rukama mi projíždí po těle, ale zase jeden nebo dva centimetry daleko od mé kůže. Cítím teplo jeho rukou, ale necítím dotyk.
Mám pocit, že se brzy rozpadnu na tisíc kousků.
Málem mě políbí, ale na poslední chvíli si to rozmyslí a uhne stranou.
Nespokojeně zavrčím. Ušklíbne se.
"Řekni to" zamumlá a dal pokračuje v mém týrání.
"A co?" Zeptám se ho. Jsem připravená udělat cokoliv jen, aby mě už konečně políbil.
"Řekni, že mě chceš a já udělám cokoliv budeš chtít." Zašeptá.
Potichu zaupím.
Chci ho. Už se ani nesnažím to popírat, ale přiznat to jemu? Sotva jsem to přiznala sobě.
"Fajn. Chci tě." Řeknu lhostejně. Ušklíbne se.
"Ty jsi ale mrška." Zasměje se.
Vrhne se na mě a konečně mě políbí. Zoufale se mu vrhnu naproti.
Náš polibek je hladový, dlouhý a vášnivý. Obmotám mu nohy kolem pasu a on mě pevně chytne za zadek.

"Budeš se mnou chodit?" Zeptá se mě zčista jasna Adam a mně tím vyrazí dech.
Naléhavě se na mě podívá. Chodit? Vždyť on s nikým nechodí.

Pokračování příště....
Omlouvám se, že jsem tak dlouho nevydala další kapitolu, ale nějak mi došly nápady.
Snad se vám tahle kapitola líbí.

Šťastný a Veselý přeji.
Hodně dárků pod stromečkem.
Děkuju.
😗😋