Finding LOVE //Niall Horan// CZ

4..

Niall:

Ráno jsem se probudil a napsal jsem Em. Pořád se mi jeví ve snech. Nedokážu o ní přestat myslet. Už jí tak strašně chci vidět. Napsal jsem jí smsku: DOBRÉ RÁNO EM, JAK SES VYSPALA? JSEM MOC RÁD, ŽE JSEM TĚ POZNAL. MÁM TĚ RÁD. JSI UŽASNÁ, UŽ SE NA TEBE TĚŠÍM! :-*Čekal jsem na odpověď, bohužel mi nic nepřišlo. Celý den jsem u sebe nosil mobil s nadšením, že odepíše, nebo zavolá a ono nic.

V to samé ráno, pohled Em:

Vzbudil mě vyzvánějící mobil. Volalo mi neznámé číslo. Z rozespalosti jsem hovor přijala.

,,Dobrý den, nemocnice Praha Motol, mluvím se slečnou Emily Urbánkovou?" Ptala se mě neznámá paní.

,,Ehm, ano, to jsem já, co se stalo?" Vydešeně jsem chtěla vědět, co se děje.

,,Jde o vaši sestru Natálii Urbánkovou, před chvílí ji sem přivezli, měla autonehodu. Mohla byste sem co nejrychleji dorazit?"

,,Samozřejmě, za hodinu jsem tam." Ukončila jsem hovor a vyletěla z postele.

Nechtěla jsem ani vědět, o co jde. Pochybuju, že to ví rodiče. V posledním roce, když se něco děje, tak všichni volají mě. Rychle jsem se oblékla, pročesala vlasy a smotala si je do drdolu. Obtáhla jsem si aspoň řasenku a vyčistila zuby. Šla jsem si udělat kávu. Pořád jsem v jedné ruce držela mobil, kdyby mi náhodou ještě někdo volal. Zalila jsem kávu, když mi najednou zazvonil mobil, já se lekla a mobil skončil v hrnku. Kdo mi vůbec psal? Dneska je fakt den na prd. Rychle jsem ho vyndala a navíc si o spálila prsty. Snažila jsem se ho aspon rychle rozebrat a zachránit simkartu a paměťovku. Nechala jsem to rozebrané. Neměla jsem náladu, ani čas. Moje ségra přece leží v nemocnici a já se tu rozčiluju kvůli mobilu. Vzala jsem si klíče a namířila si to rovnou k autu a do nemocnice. Když jsem přišla, hned jsem se ptala na Naty, řekli mi, že je pořád na sále, že je to s ní vážný. Mluvili něco o nohách a poranění hlavy.  Bezvládně jsem seděla před dvěřmi sálu. Rukama v dlaních jsem si otírala slzy, které se mi linuly z očí. Proč zrovna ona? S kým jela? Vždyť ještě řidičák nemá. Nemohla řídit ona, ale přece přivezli jenom ji. když se dveře otevřeli a vyšel z nich doktor, tak jsem se k němu rozeběhla a začala se vyptávat.

,,Vy jste slečna Urbánková? Vaše sestra má otřes mozku. Měla krvácení v břiše a to jsme zastavili. Už je mimo ohrožení života, ale budeme ji muset operovat ještě jednou. Musíme jí operovat pravou nohu. Je tu i riziko, že se na ní už nemusí postavit."

Nahrnuly se mi slzy do očí a neměla jsem slov. Jen jsem kývala hlavou. Bylo to něco strašného. Řekl mi ještě, že tu nejsem platná, že se probudí nejdřív večer. Jela jsem teda domu. Zkoušela jsem zachránit mobil, ale už prostě nefungoval. Vzala jsem tedy simku a paměťovku a šla si vybrat do bankomatu peníze a koupila jsem si nový. Simka mi nešla naběhnout, tak mi pán od T-mobilu musel ještě sehnat poslední volaná čísla. Šlo mi hlavně o číslo Nialla. Když už jsem všechno zařídila, tak jsem zavolala mámě, že se sejdeme v nemocnici. Byla celá zničená z toho, co jsem jí říkala. To bylo snad skoro poprvé, co jsem poznala, že se o Naty vážně bojí. Sešli jsme se ve 4 v nemocnici a sestřička nás pustila do pokoje, kde ležela Nat. Jenom tam tak bezvládně ležela. Máma na ní mluvila, ještě Naty se pořád neprobírala. Máma začala plašit a hned volala doktora. Ten se Nat pokoušel několik minut probudit a povedlo se. Probírali základní věci a probírali její stav. Nemotala se jí hlava a ani jí nebylo špatně. Byla jsem ráda. Ovšem vždycky je něco, co se pokazí. Začal Naty sahat na nohy. Jednu cítila normálně a když jí začal mačkat prsty na druhé, tak necítila nic a nemohla s ní pohnout. Doktor se zatvářil vážně a začal nám vysvětlovat zítřejší operaci nohy. Pořád se snažil říkat pozitiva, ale nedokázal se vyhnout větě, že možná už se na tu nohu nepostaví. Máma celou dobu brečela a táta se ji snažil utěšit. Sám vypadal jak tělo bez duše. Když už bylo skoro 10, tak nám sestřička řekla, ať jdeme domů a vrátíme se zítra večer, až Naty bude po operaci. Máma ji mohla upusinkovat, byla ze všeho hrozně zlomená. Když jsme přijeli domu, tak nám máma udělala všem čaj a posadili jsme se společně do obýváku, máma začala mluvit o Natálčiných rehabilitacích po operaci a doslova mě zarazila jednou větou.

,,Emí, nemohla bys chvíli nechat práci stranou a zůstat doma těch pár měsíců s Naty?

,,Mami, to nejde, mám skvělou práci, nemůžu jí odříct."

Celý večer už na mě nepromluvila. Věděla, že se bude muset střídat s tátou a starat se o Naty. Šla jsem do sprchy a do postele, napsala jsem Niallovi a on mi hned obratem volal.

,,Ahoj Nialle, jak se máš?"

,,Ahoj, mám se fajn." Řekl nepříjemným hlasem.

,,Co se děje?"

,,Ty se ptáš, co se děje? Děláš si srandu? Já ti ráno napíšu takovou hezkou smsku a ty se ptáš co mi je? Ani odepsat mi neumíš." Skoro na mě křičel.

,,Ale Nialle, mně ráno spadl mobil do kafe a ...."

,,Prosimtě, nemusíš se mi omlouvat, já to chápu, ale myslel jsem... No to máš už fuk, musím zas letět, ahoj."

Vůbec jsem nechápala, co se děje? Co mi psal? Nic jsem přece nečetla. Ani si nenechal nic vysvětlit, sakra, já něco pokazila. Nejhorší bylo, že jsem vůbec neměla páru, co mi psal. V noci jsem nemohla spát, tak jsem napsala Niallovi aspon smsku: VŮBEC NEVÍM, CO SE STALO. ŽÁDNOU SMSKU JSEM NEČETLA, PROTOŽE MI SPADL MOBIL DO KAFE. NEHODLÁM SE S TEBOU HÁDAT. MÁM SÉGRU V NEMOCICI. SNAŽÍM SE CELOU DOBU DOMLUVIT, ABYCH MOHLA LETĚT DO LONDÝNA A ZASE TĚ VIDĚT A TY NA MĚ BEZDŮVODNĚ VYJEDEŠ, TO JE FAKT SUPER. DOBROU NOC. MÁM TĚ RÁDA. Brečela jsem, když jsem mu to psala, nechtěla jsem na něj být hnusná, ale on si začal. Když už jsem usínala, tak mi zapípal mobil- sms od Nialla. PROMIŇ JSEM HLUPÁK A NENECHÁM SI ANI NIC VYSVĚTLIT, MUSÍŠ ZA MNOU UŽ PŘIJET, CHYBÍŠ MI. SLADKÉ SNY. Poslala jsem mu už jenom  v rozespalosti smajlíka a šla už s menší úlevou spát..