Finding LOVE //Niall Horan// CZ

14..

V nemocnici

Vyšetřil mě nějaký mladý gynekolog. Viděla jsem, že jeho pohled stuhl, když se koukal na ultrazvuk a výsledky. Omluvil se a na chvíli odešel a přivedl nějakého staršího doktora. Niall mě celou dobu držel za ruku a klepal se, bylo mu asi tak hrozně jako mně. Nevěděla jsem, co se mohlo stát. Doktoři si něco potichu šeptali, Niall je sklesle pozoroval a já radši koukala do prázdna. Bála jsem se, co se stalo. Po několika minutách se mi představil druhý lékař a podíval se na ultrazvuk a výsledky testů. Zamračil se a prohrábl si vlasy. Řekl Niallovi, ať jde s ním na chodbu.

Niallův pohled:

Lékař mě poprosil, ať s ním jdu na chodbu. Nevěděl jsem, proč mám jít zrovna já, proč všechno neřeší i před Emily.

,,Pane Horan, nejdřív bych to měl říct asi vám, aby se vaší slečně neudělalo nevolno." Zamračil se.

,,Pane doktore, tak povídejte, co se stalo?"

,,Asi nemá cenu chodit okolo horké kaše, každému to asi musí dojít. Vaše partnerka potratila."

,,Jak se to mohlo stát? Vždyť nechodí do práce a nedělá nic namáhavého."

,,V 7. týdnu těhotenství je to docela běžné. Důvody můžou býr různé, je v nich třeba i nošení těžkých věci a dokonce i let letadlem."

Zatemnil se mi celý svět a začala mi téct slza. Byla to má chyba, kvůi mně Emily chtěla jet domů a proto letěla letadlem. Kvůli mně měla celé dny stres. Nadával jsem si.

,,Bude moct mít ještě děti?" Napadlo mě po chvíli.

,,Ale samozřejmě, po pár měsících to můžete zkoušet znovu. Mimochodem, řeknete to své partnerce vy, nebo mám spíš já?"

,,Já se toho ujmu." Sklonil jsem hlavu a vrátil se k Emily.

Když jsem otevřel dveře, tak se na mě snažila pousmát, ovšem, když viděla můj výraz hned jí úsměv stuhl.

,,Co se děje Nialle?" Zeptala se vylekaně.

,,Není to tak lehké to říkat.. ehm..no..."

,,Jaký ehm? Řekni mi co se děje Nialle!"

,,Malej Horan už není." Sklonil jsem hlavu a začal brečet.

Všechno hned pochopila a z očí se vyhnaly slzy i jí. Silně jsem jí obejmul a políbil do vlasů. Podal jsem jí oblečení a jeli jsme co nejrychleji domů. Byly asi 4 hodiny ráno. Pomalu jsem odemkl a otevřel Emily dveře. Šli jsme potichu do kuchyně, nechtěli jsme nikoho vzbudit. Jak jsme zjistili, tak ani nebylo koho. Všichni kluci i Naty seděli u jídelního stolu a začali se vyptávat, co se stalo. Jenom jsem zakroutil hlavou. Emily se neudržela a začala znovu brečet, chápal jsem ji, i mně bylo do breku, nad skutečností, že to dítě mít nebudeme. Nechtěla, aby ji kluci viděli takhle zlomenou a odešla do pokoje. Ovšem nešla do mého.. našeho pokoje, ale do pokoje pro hosty, kde byla dřív. Chtěl jsem jít za ní, ale zamkla se. Když jsem se jí přes dveře vyptával, jestli můžu k ní, tak mi odpověděla, že chce být sama. Neměl jsem náladu na spaní, neměl jsem náladu ani na soucitné kecy kluků. Vzal jsem si bundu a odešel pryč. Nevěděl jsem, kam jdu. Prostě jsem chodil uličkami Londýna. Vypnul jsem si mobil, aby mi nikdo nemohl volat. Chtěl jsem být sám. Proč nemůžu mít štěstí? Proč se tohle muselo pokazit? Já bych se o to dítě postaral, ikdybych měl být doma místo Emily já, bylo to přeci moje dítě. Svou procházku jsem ukončil v jednom non-stopu. Šel jsem hned k baru a objednal si vodku. Po ní následovala dálší a další. Házel jsem je do sebe jako kdyby to nebyl alkohol. Bylo mi všechno jedno. Moje budoucnost se zničila. Emily může mít další děti? Jo může, ale nebude ho chtít. Tohle byl velikej důvod, abychom my dva mohli být spolu. Utápěl jsem se ve svých myšlenkách a panácích vodky. Barman se semnou snažil nahodit řeč, ale já ho odbil. Zaplatil jsem a odešel pryč. Hlava i nohy se mi motali. Zašel jsem si do supermarketu pro další pití. Koupil jsem si dvě flašky whiskey a šel pomalu domů. Cesta mi trvala vážně dlouho. Nohy se mi motaly a já už snad skoro ani neviděl na cestu, pořád jsem pil a pil. V hlavně se mi hodilo spoustu myšlenek. Když jsem konečně došel domů, ani nevím, kolik mohlo být hodin, vím jenom, že venku už bylo světlo. Kluci se ke mně hned seběhli a táhli mě do koupelny pod studenou sprchu. Snažil sem se jim vyvlíknout a upadl jsem na zem, kluci mě chtěli zvednout, nedařilo se jim to. Pořád jsem křičel, že chci Emily. Že jí chci vidět. Po několika minutách pro ni Zayn musel dokonce dojít.

,,Nialle, co tady blbneš!" Vykřikla Emily, když mě viděla ležet na zemi.

,,Čekám tu na tebe, lásko."

,,To je teda fajn, proč si pil?"

,,Zapíjel jsem to, že budeš konečně šťastná." Vykřikl jsem na ní a viděl, jak se jí do očí zase hrnou slzy.

,,To si fakt myslíš, že já jsem ráda, že jsme o to dítě přišli?"

,,No očividně jo. Koukám, že tobě to vůbec nevadí."

,,Nialle, uklidni se!" Vykřikl na něj Harry.

,,Ale brácho, vždyť je to vidět, je ráda, že už v ní to dítě neni. Konečně se může vrátit do práce. Uvidíš, že nám stejně zase zmizí jako pták!"

,,Aspoň vidím, že si to přeješ, jdi spát, až se vzbudíš, tak už tu nebudu, slibuju." Rozbrečela se a odešla pryč.

,,Nialle, ty jsi fakt vůl. Cos to udělal? Máš skvělou holku a uděláš tohle? Ty ses úplně zbláznil. Teď jsi jí teda ztratil úplně, tomu věř." Vykřikl Liam, když se mě snažil už konečně znovu zvednout.

Emily:

Jak vůbec může něco takového vůbec říct? Já už jsem se na to dítě taky těšila, těšila jsem se na to, že budeme všichni pohromadě. Vím, že je opilý, ale asi má pravdu. Musím odjet. Je toho na něj moc, nedokázali bysme spolu být pod jednou střechou. Říkala jsem si v hlavě a začala si balit kufr. Dneska mi do Česka nic neletí, takže musím do hotelu. Věci jsem měla sbalené rychle, ale zastavila jsem se u jedné věci. Byli to botičky pro miminko. Koupil nám je Harry, když jsem se k nim vrátila. Byl úplně unešený z toho, že bude strejda. Měla jsem k němu v poslední době nejblíž. Občas mi potají nosil sušenky a dával mi od něj napít i trochu latté, když si ho zrovna koupil. Byl to teď můj nejlepší kamarád. Všechno je v háji. Nebudu mít dítě, nebudu mít přítele, nebudu mít ségru, nebudu mít kamarády, to jsem dopadla. Botičky jsem hodila na postel, vzala kufr a sešla po schodech dolů. Už tam bylo ticho, slyšela jsem jenom kluky, jak si povídají.

,,Pššt, Niall usnul na gauči, hlavně ho nevzbuď." Šeptl Harry.

,,Neboj se, stejně odjíždím."

,,To nemůžeš myslet vážně, vždyť je opilý, nesmíš si to tak brát."

,,V některých věcech měl pravdu, ráda se vrátím do práce, ale to mimčo jsem vážně chtěla."

,,Zůstaň tu s námi, jsi jak naše sestra. Jsme jako rodina."

,,Rodina jsme být měli, ale už nikdy nebudeme, už vážně jdu Harry, nepřemluvíš mě."

,,Já vím, nesnáším ho za to, jak se zachoval. Tohle mu budu vyčítat, tomu věř."

,,Nemůžeš mu nic vyčítat, všechno byla moje chyba."

Dokončili jsme hovor a rozloučili se dlouhým obejmutím. Přidali se i kluci a já se snažila udržet sliby. Budou mi tak strašně chybět, jsou to moji jediní kamarádi.

,,Postarej se mi o ségru brácho." Usmála jsem se a poplácala ho po rameni.

,,Provedu, ukaž se zase někdy." Dořekl a tekla mu slza po tváři.

Nechtěla jsem, aby nikdo brečel a radši už odešla, kluci mě doprovodili k brance a ještě dlouho mávali, než jsem se ztratila v ulicích Londýna..

Tohle ještě rohodně není konec!! Čtěte dál! :))