Zakázaný bratr

Tulák

Je ráno. Od řeky se zvedá mlha a halí ulice Starého města do strašidelného bílého závoje. Nebojím se jí. Znám samozřejmě ty historky o dětech, které se v mlze ztratily, a pak je našli mrtvé, ale to jsou jen povídačky. Ostatně, kdo se bojí, nesmí do Londýna.

Když se na vzdálené věži katedrály rozezní zvony, poznávám, že je čas vstávat. Zvedám se do sedu a vtahuju do plic chladný vzduch. Ano, skutečně je nejvyšší čas vstát.

Skládám svoji šedou, kdysi modrou, deku a pak ji roluju a svazuju kusem provázku. Cpu spacák do obalu a odkládám ho vedle svého batohu.

Dnešní noc byla dobrá. Nepršelo a ani nebyla moc velká zima. Sedám si na kus kartonu, který mi dnes posloužil jako matrace. Opírám se o hrubou stěnu za sebou a křížím nohy. Zvedám ze země svůj batoh a pečlivě ho vyprazdňuju. Skládám před sebe kartáček na zuby, malý kalendář, tři propisky, vysvědčení v ošoupaných deskách, rezervní ponožky, rukavice a tátovo vyznamenání. Beru ho do ruky a smutně po něm přejíždím prstem. Dostal jsem ho před lety místo matky, která ho odmítla převzít. Je to jediná vzpomínka na tátu, která mi zůstala. Zaklapnu krabičku a vracím ji na hromadu. Prohlížím si přední kapsu batohu, ve které skladuju to nejdůležitější.

Jídlo.

Vytahuju balíček sušenek, dva rohlíky, lahev vody, hrst zelených bonbónů a sáček kečupu. Moc toho není. Mám hlad, ale nechce se mi sahat do zásob. Co kdybych pak už nic nenašel? Co kdybych se ztratil nebo se musel schovat před Pořádkovou? To bych byl bez jídla úplně.

Skládám všechny věci zpátky do batohu, jen kalendář nechávám venku. Listuju v něm, abych se podíval, co je za den.

Je prvního března. Moje narozeniny. Odkládám kalendář a dívám se k nebi. Představuju si, že tam stojí táta a přeje mi všechno nejlepší. Vždycky byl se mnou, když jsem slavil narozeniny. Ani po letech si nedokážu zvyknout, že tu není.

Zvedám se ze země a házím si batoh na záda. Z dálky slyším zpěv muezzina z mešity. Nejsem v žádné církvi, ale mešita je pro mě důležitá. Když začne muezzin svolávat věřící, znamená to, že je půl osmé. A tedy, že za půl hodiny začíná škola.

Vydávám se spleti ulic k okraji Starého města, kde stojí Goodneyova základka.

Nejdu ale dovnitř, stojím v postranní uličce naproti hlavnímu vchodu a sleduju, jak se do školy neochotně trousí děti. Čekám skrytý ve stínu a snažím se mezi desítkami tváří najít ty, které hledám.

Pak ji uvidím. Vypadá tak stará. Vlasy jí ještě nešediví, ale má přes ně uvázaný šátek. Dlouhé domácí šaty a sepraný kabát ji dělá starší, přestože jí dosud nebylo čtyřicet. Ale kvůli ní tu nejsem. Jsem tu kvůli dvěma malým klukům, které vede za ruce. Vím, proč je doprovází.

Kvůli mně.

Představuju si, jaké by to bylo, kdyby tam nebyla. Kdybych chlapce vodil do školy já. Kdyby za mnou přiběhli do téhle uličky, jako to dělávali dřív.

Starší z chlapců se trochu opožďuje za matkou a volnou rukou mi mává, dokud ho trhnutí její ruky nedonutí zrychlit. Zvedám ruku na pozdrav. Ten mladší je o poznání méně opatrný. Mává na mě, jako kdyby mě neviděl roky, ne před čtyřiadvaceti hodinami. Jeho matka pouští ruku staršího chlapce a hrozí mi pěstí. Dělám jejím směrem neslušné gesto, což mladšího chlapce rozesměje. Ten starší využívá toho, že ho matka nedrží a rozbíhá se ke mně.

Vráží do mě silou buldozeru, které je schopný jen devítiletý kluk. Objímá mě tak silně, že mi málem zláme žebra. Pak sáhne do kapsy a podává mi librovou bankovku a hrst pencí.

„Vem si to" šeptá.

„To nejde." Odmítám „ je to celé tvoje kapesné."

Krčí rameny a dává mi peníze do ruky, „Není. Dala mi to teta, pro tebe."

Jeho matka ho volá zpátky a mává na dva Pořádkové, kteří hlídkují před vchodem do školy. Když teď vím, že to nejsou jeho úspory, beru si peníze a děkuju mu.

„Už musím." Říkám a otáčím se zpátky do uličky.

„Počkej, chci jít s tebou." Chlapec mě chytá za ruku a zastavuje mě. Má pozoruhodnou sílu.

V jeho očích vidím slzy.

„Nejde to! Musíš jít do školy." Tentokrát objímám já jeho a přes jeho rameno pozoruju Pořádkové.

Jdou směrem k nám.

„Měj se brouku. A pozdravuj bráchu." Vyrazím ze sebe a pouštím ho.

Utíkám zpátky, do hlubin Starého města. Pořádkoví mě pronásledují jen chvíli. Nejsou dost rychlí a mrštní, aby mě dokázali sledovat změtí ulic a průjezdů. Běžím jako o život až k domu, kterému se říká Čarodějova věž. To proto, že vypadá jako... no věž. U něj stojí dva kontejnery a přímo pod jedním vede odvodňovací kanál.

Vsoukám se do těsné mezery pod kontejnerem a čekám. Není tam moc místa a já musím ležet v dost nepohodlné poloze, aby mi nohy nevyčuhovaly ven. Za několik minut se sem dovlečou Pořádkoví a zastavují se jen pár metrů ode mě. Před nimi je křižovatka, která dává možnost pokračovat hned šesti různými směry.

Na rozdíl od zbytku města bylo Staré město stavěno bez plánů. Lidi si postavili dům, víceméně kde je napadlo. Proto se tu ulice větví do všech možných směrů a slepých odboček, ve kterých je těžké se vyznat.

Pořádkoví to brzo vzdávají a vrací se, odkud přišli. Jejich úkolem je hlídat školu, ne honit bezdomovce po ulicích. I tak chvíli trvá, než se odvážím znovu vylézt zpod kontejneru.

Kontroluju si oblečení. Vybledlá černá bunda a obnošené džínsy neutrpěli žádné další trhliny. Kanál nebyl mokrý, což je jedině dobře. V téhle zimě bych se sušil dost těžko.

Na křižovatce zabočuju do jedné z ulic a oklikou se vracím na místo, kde jsem spal. Je to dobré místo. Hodlám se tam ještě zdržet, než si promyslím co dál.

Navzdory tomu, co si o mě teď nejspíš myslíte, vás musím ujistit, že vážně nejsem žádný starý úchyl.

Myslím, že ve svých, teď už patnácti letech, mám do označení "starý" ještě daleko. A úchyl taky nejsem, i když moje matka by vám nejspíš řekla něco jiného.

Usazuju se na svém nocležišti na kusu starého kartónu. Musím si promyslet, co dál. Teď, už mám občanku. Ta se objevuje v národní evidenci pokaždé, když někdo dosáhne patnácti let. Mohl bych se stát vojákem. To je víceméně jediné povolání, které může patnáctiletý vykonávat. Pak bych mohl stát před školou a nikdo by mě nemohl vyhodit. Mohl bych mávat, na koho bych chtěl a nikdo by nemohl říct ani popel, protože Pořádkoví nemůžou vojákům mluvit do jejich věcí. Jenže by to taky znamenalo, že kluky neuvidím nejmíň rok. Poznali by mě po tak dlouhé době?

Zavírám oči a vzpomínám na tátu, jak mi vždycky říkal, že se nemám stydět za to, jaký jsem. Na matku, která mě kvůli tomu nenáviděla. Na to, jak mě pokaždé dokázal rozveselit. Jak mě učil karetní triky a jak jsme spolu pouštěli drony. Byl se mnou pokaždé, když jsem to chtěl a přitom dokázal být na frontě kdykoli to bylo potřeba. Kdykoli se armáda pohnula směrem k městu, on stál na barikádách s ostatními rebely a zahnali ji zpátky.

Co by mi řekl dnes, osm let po tom, co ho zabila letecká mina?