Zakázaný bratr

Základna na hřebeni

„Kde jsi?!" spěchám na místo, kde nejspíš naposled stál, ale mám dost rozumu, abych dával pozor, kam šlapu. I tak málem padám do díry, která se přede mnou z ničeho nic otevírá.

„Asi jsem našel ten potok," hlásí Chu přiškrceně. Má pravdu. Ani ne metr široký potůček tu do vlhké hlíny vymlel skoro dva metry hluboké koryto, klikatící s dolů z kopce. Chu ho přes podrost nejspíš neviděl a šlápl na podemletý břeh nebo uvolněné kameny a okraji. Tak či tak, váhu dospělého Číňana ani jedno z toho neuneslo a on spadl dolů do strže.

„Je ti něco?" volám na něj, i když je mi jasné, že neočekávané držkopády na kameny se bez následků obejdou jen zřídka.

„Kurva, do hajzlu! To je v prdeli tohleto!"

Podle míry nadávek od jindy slušně se vyjadřujícího parťáka mi je jasné, že jsem se nepletl. Asi to nebude bez následků.

„Zůstaň tady a hlídej mi batoh," říkám Kruelové. Nejsem dostatečně blbý na to, abych do strže vlezl stejným způsobem jako Chu. Opodál nacházím strom, kterému voda podemlela část kořenů. Usuzuju, že takový strom musí mít víc velkých kořenů, co ho udrží na místě a spouštím se dolů po jednom z těch, které podemlela a obnažila voda.

Chu pořád nadává. Ještě se nezvedl. To nebývá dobré znamení.

„Zlomil sis něco?"

Nač chodit kolem horké kaše? Myslím, že znám Chua dost dobře, abych věděl, že nemá rád plané řeči. Prostě řekni, co je potřeba a sklapni. Nemá smysl vykládat, že se mu určitě nic nestalo a za chvíli to přejde. Pokud si něco zlomil, je to problém a on už to nejspíš ví. Tak by bylo fajn, kdybych to věděl i já.

„Nevím. Snad ne, ale..." křiví obličej bolestí. Je mi to úplně jasné. Nepozná to, ale nějaký problém má.

„Můžeš si sednout?"

Se zatnutými zuby přikyvuje. Pomalu si sedá. S rukama nejspíš nic nemá a s páteří snad taky ne, jinak by se nemohl hýbat. S nohama si tak jistý nejsem.

„Tak co?"

„Žiju," cedí Chu skrz zuby, „zatím dobrý."

„Stoupni si," vyzývám ho.

Pomalu se staví na levou nohu a opírá se o mě. Zatím je to dobrý. Mám dost co dělat, abych neztratil půdu pod nohama, protože v potoce se stojí blbě a Chu se o mě opírá plnou vahou. To samo o sobě mi vrásky nedělá. Jasně, že je po takovém pádu otřesený, ale problém bude, jestli se z toho brzo neoklepe. Chu opatrně přenáší váhu na pravou nohu. Okamžitě mi je jasné, že tady bude problém. Velký problém.

Chu pevně zatíná zuby a obličej se mu křiví bolestí.

„Sedni si!"

Je vidět, že protestovat proti tomu by ho ani ve snu nenapadlo. Sedá si na plochý kámen a rukama si objímá zraněnou nohu. Nechávám ho tak a otáčím se k místu, kde nad našimi hlavami tuším Abigail.

„Podej mi prosím tě z báglu lékárničku. Bude ve spodní kapse," volám na ni.

„Nemám jít taky dolů?" vyptává se Kruelová, když mi podává ocelovou skříňku, ve které mám věci.

„Ne, dolů to jde blbě a nahoru ještě hůř," vrtím hlavou. Nechci to přiznávat, ale nejspíš budu potřebovat její pomoc, abych se odtud dostal.

Jak odtud dostaneme Chua zatím nechci vůbec řešit. Ale je mi čím dál jasnější, že on sám to nezvládne. Při pádu musel zavadit o nějaký ostrý kámen, protože mu ze stehna teče krev. Není to moc hluboká rána, ale ani tak se mi moc nelíbí. Pitné vody máme málo, tak musím použít vodu z potůčku. Naštěstí je čistá. Ránu dezinfikuju a dávám přes ni obvaz. To by mělo stačit. Větší starost mi dělají jeho klouby. Chu si naštěstí žádnou kost nezlomil, ale co se týče kolene a kotníku, nejsem si tak jistý.