Zakázaný bratr

V prachu ulice

Stálo nás tam čtrnáct. Já byl první, proti mně Sally. Za námi Fletcher, Madison, Gavin měl na noze dlahu. Renny si obarvil vlasy na černo. Přišla i Foxi. Dalo se poznat, že tam být nemá, ale ona si to vydupala. Patric Kruel stál na konci mojí řady. I mimo čestnou stráž jich přišlo hodně. Viděl jsem jednu z dvojčat. Trochu stranou postávala Annelies Hurtová. Poprvé jsem měl možnost zahlédnout Shonu, Joovu snoubenku. Doprovázela jeho rodiče.

Nebýt Sally, nestál bych tam. To ona mi upravila slavnostní uniformu do nositelného stavu. Ona mě donutila učesat si vlasy a poprvé za šest dní udělat něco jiného, než otupěle civět do zdi.

Šel jsem tam. Stál tam. Snažil se nebrečet. Vrátil se do kasáren, do té šíleně opuštěné místnosti. Pak jsem utekl. Vzal jsem svůj starý batoh, maskáče, rezervní ponožky a trenky. A zmizel do změti ulic Starého Města. Na jediné místo, které mě napadlo.

Je ráno. Od řeky se zvedá mlha. Krčím se na zemi na malém kusu kartonu a prsty křečovitě svírám srst svého spolunocležníka. Frey spí na boku s jednou packou na mém rameni. Už nemám přátele, nepotřebuju je. Jediné, co potřebuju, je tenhle pes. Je to jediná věc na tenké hranici mezi rozumem a šílenstvím, která mi brání přejít na druhou stranu.

Slyším je dřív, než je vidím. Okamžitě se budím a vyskakuju na nohy. Zakopávám o Freye. Házím si batoh na záda a syčím na psa:„Vypadni Freyi, slyšíš? Uteč!"

Pes startuje rychlostí světla. Když slyší tohle slovo, automaticky ví, co má dělat. Utéct co nejdál a pak se nejmíň na čtvrt hodiny někde schovat.

I já zběsile vybíhám do změti ulic Starého Města. Zahýbám doleva, přeskakuju spadlou popelnici. Řítím se dopředu a nevím kam. Je ráno a ledový chlad od řeky se mi zažírá až do morku kostí.

Utíkám. Zase. Pořád. Navždy. Slyším za sebou kroky. Nezastavuju se. Zakopávám a znovu se stavím na nohy. Nezastavuju se.

Na křižovatce téměř srážím ženu se psem. Se psem? Tohle není pes. Pes je Frey, nezávislý, samostatný, schopný přežít, opravdový přítel. Tahle věc s ostře fialovým kožichem šesti nohama a dvěma hlavami není pes. Žena za mnou něco křičí. V hlavě mám zmatek, ale rozeznávám, co zhruba říká. Že takoví jako já by se měli střílet. Ano, měli. Ani neví, že její přání už se vlastně splnilo.

Tohle je skutečný svět. Svět, ve kterém záleží na tom, jestli vašeho psa vypěstovali podle vašich představ, ne na tom, že kvůli takovým nesmyslům umírají děti. Ano děti. Protože Joe byl skoro ještě dítě.

Zahýbám doprava, doleva, doleva, rovně, druhou ulicí vpravo. Nevím, kam běžím. Nejspíš se motám v kruhu, ale je mi to jedno. Běžím dál. Slyším, jak mi ve spáncích pulzuje krev. S každým mrknutím se mi hlavou šíří tupá bolest. Vím moc dobře, co je to za příznaky. Vím, že potřebuju svoje léky. Vím, že mě to může zabít. Ale je mi to jedno. Už mi na ničem nezáleží. Na vůbec ničem.

Zahýbám do jedné uličky a zjišťuju, že není prázdná. Na jejím konci stojí Pořádkový. Dřív bych se otočil a zdrhal pryč, ale tentokrát je mi to jedno. Pořádkový si mě všímá a pokouší se mě zadržet. Smůla. Odstrkuju ho stranou a zahýbám za roh. Křičí na mě, ale já ho ignoruju. Alespoň do chvíle, kdy za mnou cvakne pojistka pistole.

Zastavuju se a prudce se otáčím na patě. Míří na mě ze sotva pětimetrové vzdálenosti. Musel by být slepý, aby minul.

„Dej ruce nahoru," křičí na mě, jako bych ho neslyšel, kdyby mluvil normálně. Ozvěna jeho hlasu mi drnčí v hlavě. Na chvíli se mi zatmívá před očima.