Zakázaný bratr

Trefa naslepo

Sedím na zídce u druhé ranveje a mžourám do zapadajícího slunce. Je už dávno po šichtě, ale já tu musím čekat. Jsem nervózní. Pravou rukou si pohrávám s opaskem. Prsty vyťukávají pravidelný rytmus na pevné kožené pouzdro. Je to nezvyk, ho mít. Zatím je prázdné. Zatím.

Nepovýšili mě. Ne, že bych o to stál, ale zdá se mi to jako lepší možnost oproti tomu, co udělali místo toho.

Dostal jsem právo držet zbraň. Kéž by to důstojníky nikdy nenapadlo! Kdybych totiž měl zbraň už na ostrově... kdo ví, možná by Abigail ještě žila.

„Hej!!!"

Od sedmé ranveje se ke mně blíží osamělá postava. I na dálku jsou poznat dlouhé bílé vlasy majorky Jonesové. Když přichází blíž, vidím, že je naštvaná. Vím, že nesouhlasila, abych směl chodit ozbrojený.

Ona, kapitánka Weltrová, kapitánka Favero, poručík Mulis a kapitán Fletcher byli proti. Znají mě dost dobře, aby věděli, že mívám občasné sebedestruktivní sklony. Zbytek důstojníků ale byl pro. Většina z nich nejspíš doufala, že se při nejbližší příležitosti zastřelím a budou mít pokoj.

„Pojď se mnou," říká ostře Jonesová. Vydupala si, že nesmím dostat zbraň do ruky, dokud se s ní nenaučím zacházet.

Poslušně vstávám a jdu s ní směrem k hlavní budově.

„Kam to jdeme?" ptám se, když se dostáváme až ke vchodu.

„Kam asi? Na střelnici,"odpovídá.

„Něco takovýho je v hlavní budově?" divím se, protože jsem o existenci střelnice nikdy neslyšel.

„Ne, v ní ne," vrtí hlavou Jenesová, když míří ke schodišti do podzemních prostor, „ale pod ní ano."

Dostáváme se do bílé chodby, na jejímž konci jsou ocelové dveře. Jonesová naťukává nějaký kód na ovládací panel. Dveře se otvírají.

„Tohle je jediný oficiální vstup do Mechanizace," oznamuje, když za námi zavírá.

Vypadá to tu jinak, než u neoficiálního vstupu. Ocitáme se na osvětlené betonové ploše, ze které vedou úzké chodníčky někam do nitra letiště. Všude okolo jsou bílé stěny a občas ocelové dveře. Kdybych nevěděl, kde jsem, nejspíš bych si myslel, že to jsou prostě jen podzemní prostory, jako každé jiné. Trochu divně rozmístěné, ale normální.

Asi po padesáti metrech cesta náhle končí. Pokračuje sice dál, ale mezi námi a další odbočkou je desetimetrová propast. Asi půl metru nad úrovní chodníku se posouvá kamenný pás na jedné straně mírně zešikmený. Je to naležato položená zeď.

„Tak alespoň něco," Jonesová na zeď vyskakuje a kývá na mě, abych udělal to samé.

Nejistě vylézám na kameny vedle ní. Rychle přebíháme na druhý konec, abychom stihli seskočit, než se zeď odsune příliš daleko. Mám trochu nervy z toho, že na cestě zpátky tu už žádná zeď být nemusí.

Jdeme chvíli rovně a pak zahýbáme doleva. Brzo se dostáváme ke dveřím, které jsou označeny štítkem s nápisem: Mchd.86/st.

„Co to znamená?" ptám se a ukazuju na štítek.

Majorka obrací oči v sloup. „Mechanizační deska číslo 86, neboli střelnice."

Vstupujeme dovnitř. Střelnice je místnost o straně asi padesáti a deset metrů. Je tu pět střeleckých drah s cvičnými cíli a několik zamčených skříní. Jonesová jde přímo k jedné z nich a odemyká ji. Z jedné z polic bere cvičnou zbraň a zase zajišťuje zámek. Jde ke krajní dráze, která je kratší, než ostatní a nemá na konci cvičný cíl, ale velkou obrazovku.