Zakázaný bratr

Mezi životem a smrtí

Pomalu mrkám a zírám do stropu. Polštář mě nepříjemně tlačí do zad. Nejsem na to zvyklý, protože obvykle pod hlavou nic nemám. Staré dobré zvyky z ulice.

Další věcí, na kterou nejsem zvyklý, je naštvaný mongoloid na židli vedle mě a dvakrát tak naštvaný chlápek s jizvou na druhé straně. Oba dva mají rty stažené do úzké linky a Fletcherovi na čele pulsuje žíla. Vyměňují si krátký pohled, který je k vidění ve filmech o druhé světové při výslechu gestapa.

Gavin odněkud vytahuje kapesní nožík. Drží ho špičkami prstů, jako by se ho štítil. Fletcher vytahuje plastový sáček a Gavin do něj nožík pouští. Oba na mě celou dobu zírají. Fletcher sáček zavírá a se stejným kamenným výrazem mi ho hází na břicho.

Lhostejně hledím na svůj nožík, ještě špinavý od krve. Obě zápěstí mám obvázaná a tepá mi v nich tupá bolest.

„Co to mělo znamenat?"říká Gavin s výrazem vrchního velitele SS, který zrovna vyslýchá homosexuálního žida-komunistu. Ačkoli do tohoto popisu příliš nezapadám, rozhoduju se raději mlčet.

„NO??" kapitán se tváří jako šéf gestapa, který dostal volnou ruku. Podvědomě se krčím.

„Nemůžete mě prostě jednou nechat na pokoji?" vrčím.

„Ne!" zní dvojitá odpověď. Jak jinak. Fletcher mě chytá pod krkem. Ne, že by mě vyloženě škrtil, ale zrovna příjemné to taky není.

„Ještě jednou něco takovýho uděláš a celej měsíc budeš každej večer mejt třináctku," na chvíli se odmlčuje, než dodává, „mezizubním kartáčkem."

Naštvaně na ně zírám. Proč to vůbec řeší? Není to náhodou můj život? Oni nevědí vůbec nic. Nevědí, jaké to je, když vám zemře někdo blízký. Já to ale vím až moc dobře. Teta Rosana, táta a jeho přátelé z jednotky, Joe. Kdo bude další? Někdo z mých přátel může zemřít v podstatě každý den. A já už nechci být u toho.

Začíná se mi dělat špatně. Nepochybně je to další důsledek dlouhého nebrání léků. Zvedá se mi žaludek. Jen taktak se stínám naklonit přes levou postranici. Díkybohu někoho napadlo tam dopředu nainstalovat kýbl.

Zvracím celý obsah svého žaludku, což jsou v podstatě jen kyselé žaludeční šťávy. Téměř omluvně vzhlížím ke Gavinovi. Čekám další rozzlobený výraz, ale tentokrát se pletu. Pořád se mračí, ale v očích má téměř soucitný pohled.

„Je to lepší?" ptá se a já jen přikývnu, protože se bojím, že by pokus promluvit měl za výsledek další přehlídku obsahu mého trávicího traktu. Podává mi sklenici vody, abych si mohl vypláchnout pusu, ale pořád cítím pachuť zvratků.

„Casi, sebevražda nic nevyřeší. Svoje problémy jen přehodíš na ostatní," domlouvá mi Gavin. Škoda, že ho skoro neposlouchám. Co on o tom ví? Chtěl se on někdy zabít? Ne! Tak jak by mě asi mohl pochopit?

Odtahuju se od něj. „Ty to nechápeš..."

Objímá mě. „Věř mi, že chápu."

Nejsem zrovna kontaktní typ. Nejradši bych měl kolem sebe neustále bublinu, přes kterou by se mě nikdo nemohl dotknout. Tentokrát mi to ale nevadí. Důvod by ale Gavin slyšel dost nerad.

„Už to neuděláš, že ne?"

„Ne," mumlám sklesle.

Gavin se odtahuje. „Tak fajn."

Chvíli na to se oba zvedají a odchází. Nejdřív si samozřejmě berou zpátky můj zkrvavený nožík. Gavin jde první, ale Fletcher se ještě zastavuje ve dveřích.