Zakázaný bratr

Padesát na padesát

„Co to děláš??" vříská Abigail, když tu věc zvedám ze země. Je to lidská stehenní kost. Jeden by řekl, že nic horšího už být nemůže, ale to není tak docela pravda. Ta kost je OKOUSANÁ.

„Co asi!" odsekávám příkře, protože hrozí, že bych se pozvracel, kdybych otevřel pusu na delší dobu. Překonávám sebezapření a strkám tu věc do batohu. Otřásám se odporem, ale jinak to nejde. Průzkum kosti by mohl prozradit, co přesně se tu stalo.

„Jak se to sem dostalo? Myslíš, že ji třeba zkoumali?" Abigail má co dělat, aby přemohla paniku. Já jí s tím bohužel moc pomoct nemůžu.

„Výzkum kostry není věc, se kterou se zakopeš v džungli. Kdyby to bylo dole, tak snad, ale kdo zkoumá kosti v obytné části?" Pro jistotu jí zamlčuju otisky zubů, protože i tak je vyděšená. „Pojď dolů. Tady jsme myslím skončili."

Opatrně prolézáme dírou v podlaze a já za námi vracím poklop na místo. Nevím proč. Možná mě děsí představa tmavého otvoru nad hlavou.

Dole se obloukem vyhýbáme skvrně na podlaze a otvíráme dveře vedoucí do další části budovy. Vstupujeme do prostorné obdélníkové místnosti. Prostor je rozdělen několika kójemi. V každé je stůl, skříňka, počítač a hromada vědeckého náčiní.

„Podívej," šeptá Abigail a ukazuje na mikroskop válející se po zemi, „to je značka ALCOM. Prodává nejlepší přístroje na trhu. Věc od nich je pomalu trvanlivější, než ty. Nejsou to žádný šunty a taky to něco stojí. Někdo tu mrsknul na zem svůj roční plat."

Pomalu procházíme mezi kójemi. Je to tu čím dál divnější. Na jednom stole je v hrnku stále ještě káva. Prvních pár stolů je poklizených, ale čím dál jdeme, tím se situace zhoršuje. Nábytek je povalený, věci rozházené a rozbité. Jako by se tu strhla velká bitka, po které všichni zmizeli.

Nacházíme bílý plášť nasáklý černou krví a potrhaný na cáry. Něčí botu rozervanou na kousky. Ocelovou židli přeraženou vejpůl.

Zastavuju se, abych ze země zvedl misce podobnou bílou věc s ostrými okraji. Celý povrch je zbrázděný rovnými rýhami, takže ta věc vypadá jako velká lastura. Házím to do batohu, protože silně pochybuju, že je to jen přerostlá mušle.

Zjišťujeme, proč tu nikde nefungují vypínače. Ze zdi visí přerušené dráty. Jsou vyrvané ze zdi. Přetrhané, téměř překousané trčí z díry ve stěně. Na zemi v okruhu dvou metrů leží kusy omítky a zdiva. Jako by někdo zeď přímo rozdrásal. Mezi omítkou nacházím i něco, co je nepochybně část páteře. Tři propojené obratle, podivně zašpičatělé a pokroucené. Nejsou poškozené, spíš jako by takhle divně už narostly.

„Co to je?!" děsí se Abigail, „z čeho to je?!"

„Nevím. Lidský určitě ne, na to je to moc malý," otáčím obratle v dlani, „nic takovýho jsem nikdy neviděl." Kus páteře putuje do batohu. Tuhle věc mi někdo bude muset vysvětlit.

Dva sebevědomí vojáci, kteří před pouhými několika hodinami odešli od svých jednotek, jsou už dávno pryč. Zůstala jen dvě vyděšená individua, která se bojí udělat krok vpřed. Abigail schovala svoji baterku a křečovitě se mě drží za předloktí. V druhé ruce má stále svůj nůž.

Dostáváme se ke konci místnosti. Tady je podlaha asi o metr níž. Vstupuju na první z šesti schodů spojujících obě úrovně podlahy, když se náhle zarážím.

Odtud až k úplnému konci místnosti se podél stěn táhnou skleněné nádrže napuštěné nějakým roztokem, ve kterých plavou jakési hadičky. Jedna z nádrží je rozbitá, hadičky v ní přetrhané a roztok je rozlitý po zemi. Nevím, co přesně to je, ale nehodlám se toho ani dotknout. Kužel světla z mojí baterky putuje po stěnách. Hledám něco, cokoli, co by mi řeklo, k čemu tu došlo. Jako by se všichni výzkumníci vypařili. Doslova.