Zakázaný bratr

Muž bez krve

„Jsi v pohodě?" ptá se mě Sally. Na to, že má být zticha, je kapku moc ukecaná.

Ne, Sally, nejsem a následující dva týdny ani nebudu. Ale co ti mám vykládat, tohle bys nepochopila. Nebo já spíš nechci, abys to chápala. Známe se dva měsíce. Už dva měsíce, teprve dva měsíce, jak se to vezme. Ne vždy si rozumíme a já ti nechci říkat o svých problémech. Nechci o nich říkat nikomu.

Mohl bych sáhodlouze popisovat každý den výcviku. Mimochodem, není to tak strašné, jak jsem se bál. Kruelová se pořád vytahuje, ale jen když máme tělesný výcvik. Když přijde na učení, je nejednou úplně jiná. Rozhodně není tak chytrá, jak se tváří. Vlastně by se dalo říct, že je na učení úplné tele.

Já a Sally zatím problémy nemáme. Nejen že umíme uvažovat, ale máme i tajného spojence: Joea Robertse, který je ve výcviku o tři měsíce déle než my. Joe je v podstatě mozek na nožičkách, takže nemá s výcvikem problém. Joe je můj spolubydlící v kasárně. Každý večer si píše deník, a když ho poprosím, zalistuje v něm a řekne mi, co v který den výcviku dělal on. Je to dobrý způsob, jak se připravit na nalejvárnu informací, praktický výcvik nebo tělesná cvičení. Nic vás totiž nepřipraví líp, než když víte, co vás čeká.

Vidíš Abigail? Kdyby ses nechovala jako povýšená blbka, nemuselas každé ráno nevěřícně vejrat na výukový plán.

Za ty dva měsíce jsem zjistil, že Patric je pravým opakem své sestry a Sally není tak zakřiknutá jak jsem si původně myslel. Docela se spřátelila s Renny Owl a několika dalšími sokoly.

Stojíme v dvojstupech na hlavním nádvoří, to jest na špinavé betonové ploše před hlavní budovou. Letky jsou seřazeny v půlkruhu kolem improvizovaného pódia z beden od raket vzduch-vzduch. Na pódium zrovna přichází naši „zahraniční hosté". Tak jim říká generál Trooth. Já bych použil trochu jiná slova.

„fills de la chingada maleït" mumlám tiše.

„Cos to říkal?" ptá se Joe, který stojí hned přede mnou.

„Ale nic" odbývám ho. Znamená to zasraný parchanti. Jak vidíte, vždy se držím v mezích slušnosti.

Naši „zahraniční hosté" jsou vyslanci španělské armády. Mají se tu „naučit moderní vedení války". Což je potřeba, protože Španělé jsou zaostalí barbaři, kteří zamrzli někde ve středověku. Proč s nimi sakra máme spolupracovat? Ani ne před osmi lety se Britové mohli přetrhnout, aby bránili Barcelonu. A teď se máme bratříčkovat? Stejně, dřív nebo později, Španělsko napadne Katalánsko a my půjdeme bránit Barcelonu. Britové mají s Katalánci spojeneckou smlouvu, a i kdyby ji neměli, stejně by je donutila Unie.

Sleduju skupinu Španělů, kteří pomalu stoupají na bedny. Jejich velitel je mi povědomý. Nepříjemně povědomý. Generál Trooth nám ho představuje jako kapitána Elíase Cornandeze. V tu chvíli mi to dochází.

„Sin sangre" šeptám. To znamená bezkrvý. Neříkali mu tak pro nic za nic. Jen při pohledu na něj se mi zvedá žaludek.

„Nic jsem neříkal" vybafnu na Sally, která se na mě tázavě obrací.

„Držte huby, vy vzadu." Syčí na nás zepředu kapitán Fletcher. Je čím dál víc protivný.

Sally mě sleduje. Lituju, že mi vlasy ještě nedorostly, aby mi přes ně nebylo vidět do obličeje. Hned první den se všichni nováčci museli nechat ostříhat. Muži úplně nakrátko, ženy alespoň na pět centimetrů. Sally to docela sluší, ale já vypadám jako pitomec.