Zakázaný bratr

Zákon č. 30

„Tak vážení, máme tu další malér." Všichni Sokoli se obrací k Fletcherovi.

„Zase?" vyjadřuje Renny všeobecný názor.

„Nech si ty fóry Sováku. Máme další průser zvanej konflikt v Afghánistánu."

„Zase?"

„Drž zobák," okřikuj Fletcher Rennyho, „ Zkrátka příští tejden nás tam pošlou. Tentokrát by to měla být čistě letecká mise."

„Jak tam budem dlouho?" ptá se Joe nervózně. Vím, že myslí na svoji svatbu, kterou se Shonou naplánovali na příští srpen. To je sice až za dlouho, ale mise se někdy můžou protáhnout i na několik let.

„Maximálně půl roku. Bohužel se nedá vyloučit, že po nás budou chtít i pozemní akce, ale řekl jsem generálovi dost jasně, že v momentě, kdy mi začnou umírat lidi na zemi, tak balím a vracím se, bez ohledu na mezinárodní smlouvy. A jak jsme se už poučili, nemusí se bojovat, aby se průměrný voják dokázal na zemi zabít. Že, Gavine?"

„Jo, už jsem viděl pár blbečků, který se přizabili i během odpoledního volna. Třeba jeden kdysi dávno spadnul do výkopu od polního zách..."

„Gavine!!"

Gavin ještě stačí uhnout před Fletcherovou fackou, ale uhýbá moc prudce a padá ze židle. Fletcher se smíchy válí po stole. Alespoň do té doby, než taky zmizí pod stolem, protože pod ním Gavin podtrhnul židli.

Všichni se vrací ke své snídani, protože hlad je hlad, co na tom, že se velitel jednotky zrovna rve se svým zástupcem pod stolem. Ostatně, není to celkem nic neobvyklého.

Než si ti dva vyřídí účty, stíhám sníst dva tousty. Pak se konečně vrátí na svá místa a Fletcher pokračuje, jako by se nic nestalo. „odlétáme příští týden ve čtvrtek v sedm ráno. Nepoletíme přímo. Uděláme docela dlouhou okliku přes základnu v Alauternu. To jest v Mongolsku. Kromě toho, že máte zakázaný přelet nad několika zeměmi v přímé trase, se tam taky máme sejít s dvěma jednotkami Ruského letectva, které pak budou pokračovat společně s námi. Je všechno jasné? Je? Tak fajn. A připomínám, sralbotky by si neměly zapomenout napsat závěť."

*

Je čtvrtek sedmnáctého listopadu. Ačkoli sedm bude až za půl hodiny, všichni už tady jsou. Všichni máme sbalené nafasované terénní uniformy, helmy a další věci. Ačkoli nám řekli, že tentokrát se budeme pohybovat jen ve vzduchu, pro jistotu si tyhle věci s sebou vzít musíme.

Z hangáru postupně vyjíždějí stíhačky a technici je kontrolují. Totéž se děje i na ranvejích jedenáct, dva a pět. Společně se Sokoly poletí i Ledňáčci, Supi a Káňata. Ačkoli proti nim nic nemám, jsem stejně jako ostatní dost nervózní z toho, že se v boji budu muset spoléhat na letku Allana McElistera. Ledňáčci jsou totiž obecně považováni za partu ňoumů, co nic neumí a nebýt těch několika, co něco umí, už dávno by je zrušili.

Rozlížím se kolem a hledám Sally. Místo ní vidím na okrajové zdi sedět malého černovlasého kluka ve svetru, který se zájmem sleduje techniky.

„Co ten tady dělá?" syčím na Joa.

Joe krčí rameny, „jak to mám vědět? Ale asi je tu legálně, když si ho nikdy nevšímá."

„Jeremy Craig nedávno dostal místo v Centru technickýho vývoje tady na letišti," otáčí se k nám Sokol jménem Paul, „Asi si potřebuje ověřit, jak taková stíhačka vypadá, když má pracovat na jejich vývoji."

„Nech si ty fóry Paule." Od kraje ranveje k nám míří Gavin. Nemá s sebou batoh a na rozdíl od ostatních má dobrou náladu, „Tak co vy dva, těšíte se na nový zážitky?"