Zakázaný bratr

Epilog

Dnešní lekce připadla až na večer. Čekám u zdravotnického centra. Rozhlížím se kolem, i když přes houstnoucí šero není nic moc vidět. Mám divný pocit.

„Tak už jste tady? To je dobře. Nesnáším opozdilce." Od vchodu zdravotnického centra přichází kapitánka Weltrová. Nedávno převzala po Jonesové výuku střelby.

„Ta pojďte, vojíne." K mému překvapení však nemíří k hlavní budově, ale na druhou stranu.

„Ehm, ale hlavní budova je támhle," namítám zmateně.

Otáčí se na mě. „Já vím, ale střelnice je blíž k druhému vchodu."

Jistě, ten vchod ve třináctém hangáru. Jenom doufám, že kapitánka zná cestu. Pravda, Mechanizace se teď už nehýbe. Ještě než se profesor Craig vyhodil do vzduchu, opravil pohybové systémy a ukotvil mechanizační desky. Přesto si nejsem jistý, jestli je dobrý nápad jít druhým vchodem. Nikdy jsme tamtudy na střelnici nešli. Obyčejně se scházíme na první ranveji, takže je cesta přes hlavní budovu kratší.

„Určitě trefíte?" ptám se pochybovačně.

„Bez obav," odfrkává Weltrová.

Jdeme směrem k pobořenému vědeckému komplexu a pak přes trávník na třináctou ranvej. Cestou několikrát zakopávám, protože už je dost špatně vidět. Kam míříme nám ukazují je bezpečnostní světla natřináctém hangáru. Nevím proč, ale jsem nervózní. A není to tím, že mám mít druhou zkoušku střelby.

Weltrová se najednou zastavuje a zvedá ruku na znamení. Taky se zastavuju. Chci vědět, co se děje, ale gesto její ruky je jasné: Buď zticha.

Chvíli se neděje nic. Pak se odněkud ozývá tichý zvuk. Myslím, že jde směrem od skladišť. Je to takové divné klapání.

„Zůstaňte tady," syčí Weltrová, „jdu tam."

„Ale..." namítám.

„Jestli se hnete z místa, tak teprve uvidíte, co to znamená dostat trest," Weltrová mluví tiše, ale všímám si, že je podivně napjatá. Něco se děje. „Hned jsem zpátky. Nejspíš je to nějaká banalita."

Sleduju, jak se vzdaluje a mizí v šeru mezi sklady. Zvuk se ozývá znova. Je trochu blíž, než předtím. Teď už jsem hodně nervózní. Pokud je ten zvuk něco banálního, proč teda trvala na tom, že musím zůstat tady? Ale co jiného by to mohlo být? Tohle je přece armádní objekt. Nemůže tu být nic, co nemá, nebo ne?

Přebíhá mi mráz po zádech. Zdravotku přece loni taky vykradli a doteď se neví, kdo to udělal.

Na to, že měla být hned zpátky už je pryč nějak moc dlouho. K čertu s tím zákazem. Opatrně se vydávám směrem k mezeře mezi sklady, kde jsem Weltrovou viděl naposled. Trestů už jsem stejně nafasoval tolik, že mě jeden navíc už nezabije.

Jdu pomalu a tiše. Ale mezi sklady nikdo není. Opatrně postupuju kolem stěn. Je tu dost šero. Jen tu a tam svítí bezpečnostní světla. Ta jsou ale stejně dost k ničemu, protože osvětlují jen rohy skladů. Klapavý zvuk se ozývá znova. Je tu ozvěna, ale myslím, že to bylo zleva. Tisknu se k boku skladiště a opatrně nahlížím za roh. 

Na prostranství mezi čtyřmi hangáry stojí ve světle rohových světel nějaký muž. Má na sobě vojenskou uniformu, ale jsem si jistý, že jsem ho tady nikdy neviděl. Na tu vzdálenost to nevidím dobře, ale zdá se mi, že má nakřivo štítky na ramenou a navíc je na každém odlišná značka. Nemá odznak letky, což je divné. Žádný voják by bez odznaku na letiště nevlezl a nováček to není, těch je tu jen pár a všem je kolem dvaceti. Tomuhle člověku je minimálně čtyřicet. Jeho obličej je zvláštní. Nevýrazný. Jako obličej v učebnici biologie. Bez výrazu a emocí, na výuku dobrý, ale přesto obličej, který prostě nikdo nemá.