Zakázaný bratr

Databáze podivnosti

Pořádkoví mají takové pravidlo. Když se ti něco nechce dělat, hoď to na krk policii. Když jsi policie a nechce se ti to něco dělat, hoď to na krk pozemním silám. Když patříš k pozemním silám a nechceš něco dělat, hoď to na krk Harlingtonu, ať si s tím poradí. A na Harlingtonu platí pravidlo: když se ti něco nechce dělat, hoď to na krk Sokolům, ať se má Fletcher proč rozčilovat.

Jako třeba dneska. Jsem trénovaný bojový pilot. Mám za sebou misi a dva sestřely. A co dělám teď? Hlídkuju v přístavu, protože pořádkoví a policie nejsou schopní se pohnout z místa a pobřežní hlídka už týden stávkuje. A jako by to nestačilo, tak jsem vyfasoval dva nejneschopnější parťáky v dějinách lidstva.

„Takže abychom si to shrnuli," říká Dean, zatímco sleduje z okraje člunu vodu pod sebou, „kdo z vás vlastně umí plavat?"

Já jsem od přírody neplavec. Dokážu se neutopit, ale pojmem plavání bych to neoznačil. Táta mě plavat učil, to je pravda, ale v Barcelonském stylu. To znamená, že se všechny děti, které už uměly chodit vzaly a hodily do vody. Ty, které hned nevyplavaly někdo vylovil a zbytek se tahal ven v závislosti na tom, kdo se kdy začal topit. Učili nás jak se udržet na hladině, kdyby začal požár a lidi museli utíkat do řeky. O to, jakým stylem plaveme nebo jak při tom vypadáme se nikdo nestaral. Šlo o přežití, ne o vzhled. Proto se taky můj plavecký styl podobá křečím umírajícího psa.

„Já? No dovol!" skoro se uráží Renny, „sovy neplavou!" Takže v případě, kdyby se náš člun(už od začátku trochu děravý) převrátil, nám bude Renny k ničemu. Jinými slovy, místo toho utopence, kterého hledáme teď, budeme hledat ještě jeho.

„Tys nikdy nebyl plavat?" diví se Dean.

„Máma mě brala do bazénu, když jsem byl malá sovička. Možná si to ještě pamatuju," připouští Renny. Na druhou stranu, je mezi námi ještě zbytečnější člověk. Asi nejhorší parťák v historii vesmíru. Sam Perkins.

Někdo usoudil, že náš výcvik nám při tomhle úkolu bude k ničemu (což je pravda) a tak s námi poslali i nováčky ve výcviku. Což by mi nevadilo, kdybych z nich nenafasoval zrovna Sama. Sedí na svém místě a zírá do vln, jako by čekal, že z nich něco vyskočí a sežere ho. Docela bych to uvítal.

„A co ty?" otáčí se na něj Dean.

„Já plavat neumím," přiznává.

„Jak to, že ne?" divím se, „ve Skotsku jsou přeci taky akvaparky, ne? A když už ne, tak jezera."

„Asi jo," krčí rameny Perkins, „já nikdy nikde nebyl. K nám na pobřeží byly špatný spoje."

Pobřeží? Málem se dusím vlastním dechem. „Cože? Tys bydlel na pobřeží a NEUMÍŠ PLAVAT?"

Dívá se na mě takovým tím pohledem, který se požívá na malé děti, které udělaly nějakou blbost. „U nás se plavat nedá."

„Nedá, nebos to nezkusil?" odsekávám. Nevím proč, ale tenhle kluk mě rozčiluje.

„Nedá. Moře je moc divoký," odpovídá. Zatíná pěsti, ale hlas má úplně klidný. To je jedna z věcí, která se mi na něm nelíbí. Je tak strašně... apatický. Nezbyl na něj čaj při snídani? Hm, no a? Spadl mu na hlavu talíř? Hm, no a? Nasral Fletchera a vyfasoval mytí třinácté ranveje? Hm, no a? Při výcviku mu od něčeho chytla nohavice? Naprosto nezúčastněně plameny uhasil a pokračoval v rozdělané práci, jako by se nechumelilo.

„A když není?"

Hází po mě pohled jako na blbečka. „Vždycky je."