Zakázaný bratr

Sestra na zabití

„NE!!" vykřikujeme oba najednou.

„Proč ne? Minule to přece dopadlo výborně," diví se plukovník Stiffler.

„Protože to jednou prošlo, ale podruhé nemusí!" rozkřikuje se na něj Delfina.

„Carrie už ne!!" přidávám se. Do Neapole už ne. Stiffler si může říkat, co chce, ale mě už tam nikdo nedostane. Obzvlášť ne v holčičích hadrech!

*

„Au, dávej pozor!" vrčím, zatímco vztekle civím do zrcadla před sebou. Jestli jsem si kdy myslel, že minule to bylo příšerné, tak teď vím, že to může být horší. Mnohem horší.

„Jen se nezblázni," odsekává Delfina. Tentokrát má vážně příšernou náladu. Poslední dvě hodiny pořád hudruje, že až její sestra zjistí, kde je, osobně ji zabije.

„Takže, dámy," začíná Stiffler a jen taktak uhýbá z cesty hřebenu, který mu házím na hlavu, „vaše krytí je víceméně to samé, co minule. Učitelka jela se svými oblíbenými žačkami na dovolenou. Seržant Blair a pan Lawrenc budou opět někde poblíž. Kdyby nastaly problémy, dáte jim vědět. Počítáme s tím, že vás večer vyzvedneme někde ve městě, takže se sem už nebudete vracet."

Vztekle sleduju svůj odraz v zrcadle. V bílém tričku a červené sukni vypadám slušně řečeno jako debil. Tentokrát se mi ale bohužel nevyhnula úprava vlasů. Delfina se mi pokouší připnout červenou sponku, což se setkává s odporem z mojí strany.

„Dělej, je to jen sponka, ta tě nezabije!"

„A to víte jak?" odsekávám, zatímco se odtahuju co nejdál z jejího dosahu.

„Dělaj, na tohle nemáme čas!" vrčí zdravotnice a skoro násilím mi sponku připíná nad ucho.

„Vypadám jako kretén!" prskám vztekle.

„Ale nevypadáš!" ovšem i Delfina vypadá, že má co dělat, aby nevyprskla smíchy. Chu a Abigail se řehtají jako koně a i ten suchar Blair se potutelně usmívá.

VYPADÁM jako kretén. Jako holka z páté třídy. Jako malá holka s copánky!

„Tak půjdem už?" vrčím rozmrzele, „už to chci mít za sebou."

První vychází náš „dámský klub". Jdeme jinudy, než minule, protože tentokrát jsme se převlékali v jiném hotelu. Do toho minulého se Delfina odmítla vrátit, kvůli tomu člověku, který nás sledoval.

Kolem nás se začínají objevovat velké domy. Brzo už procházíme jen mezi velkými a od pohledu hodně drahými baráky. Abigail se ohromeně rozhlíží kolem, což vede k tomu, že několikrát zakopává. Delfina s ní vede zdlouhavé řeči o tom, že se tenhle odstín okenic nehodí k fasádě a tahle popínavá rostlina na omítce potlačuje přirozenou osobitost domu a o dalších absolutních nesmyslech. Já na nějaké rozhlížení nemám náladu a na hru na blbou turistku taky ne.

Zatímco se ty dvě rozhlíží po střechách a vyšších patrech domů, já se zaměřuju na ulici dole. Pár drahých domů, několik japonských turistů, o kousek dál náměstí s fontánou. Nic, neobvyklého. Mám pocit, že mi něco uniká. Něco tu je a já to nevidím.

Náhle si všímám vchodu do jednoho z domů. Ve dřevě je jasná rytina delfína probodnutého harpunou. Je to jasná značka.

„Delly!"syčím a šťouchám Delfinu loktem. Když se na mě otáčí, pohazuju hlavou směrem ke dveřím se značkou. Zdravotnice nic neříká, ale i tak mě její reakce překvapuje. Její obličej bledne a oči se rozšiřují. Pak se otáčí a pokračuje v nekonečném rozhovoru s Abigail.