Zakázaný bratr

Zase spolu

Sotva si uvědomuju, že Fletcher mluvil o Renny, jako o sestřenici, ne o bratranci. Zrovna teď by klidně mohl prohlásit, že Weltrová je mimozemšťan a já bych ani nemrknul. Nic mě už nedokáže rozhodit víc.

Fletcher mě odhadl správně. Kdybych to věděl dřív, bez váhání bych Zecka zabil. Už je to dávno. Mohlo by to být chápáno jako zrada. To mi řekli Madison a Gavin. Nevarovat své vlastní jednotky před útokem zrada je. Mysleli tím tohle? Oni to věděli? Najednou se mi vybavuje to ráno u snídaně, skoro před dvěma měsíci. Fletcher mluvil o tom, že Cornandeze mohl uplatit Zeck. Že na něj něco ví. Co když Cornandez věděl, co Zeck udělal v Barceloně? Když jsme se ho na to se Sally ptali, odbyl nás, že do toho nám nic není. Okřikl Gavina, aby si dával bacha. Ostatní vypadali nechápavě, dokud kapitán neudělal to gesto. To gesto! Jak to říkal Renny? Vědí něco, co ty ne a nechtějí, abys to věděl. Když o tom nemají mluvit, ukazují si to gesty. V podstatě mi to řekl. Ostatní to celou dobu věděli.

Tohle všechno se mi honí hlavou, když se snažím usnout.

Už je skoro půlnoc a Joe se vrací z klubu. Slyším, jak něco hledá ve skříni. Nejspíš prášky proti kocovině. Když jsem se opil já, dal mi pro jistotu dva, i když normálně stačí jeden. I tak to k ničemu nebylo.

Minutu na to už Joe spí. Já usínám chvíli na to, jen po dvou hodinách převalování se v posteli.

Ráno se obvykle budím minutu před zazvoněním Joova budíku, ale tentokrát se budím až ve chvíli, kdy na mě Joe promluví.

„Cos dělal tyvole?"vstávám a dívám se na sebe do zrcadla. Kolem šrámu na čele mám krustu zaschlé krve. Sakra, úplně jsem na něj zapomněl.

„To nic není." Říkám netrpělivě. Nechci, aby se na to vyptával.

Krčí rameny, „Hlavně sebou pohni, nástup máme za dvacet minut." Teprve teď si uvědomuju, že jsem zaspal skoro o půl hodiny. Joe už je dávno oblečený. Snídani už nestihneme, ale jeho popohánění mě kupodivu rozčiluje. I mně samému to přijde zvláštní, protože obvykle popoháním já jeho a rád chodím včas.

„Vždyť už sakra jdu." Vrčím a jdu se obléct.

„Ty jseš teda dneska protivnej," mručí tiše Joe. A to jsem zatím řekl dvě věty.

V koupelně stojím snad deset minut před zrcadlem a civím na svůj odraz. Může za to Zeck. On může za to, že jsem protivný i na svého kamaráda. Nebýt jeho, měl bych oba rodiče a hlavně bych vůbec nebyl v Británii.

Na nástup přicházíme na poslední chvíli. Joe se ode mě drží dál, což mi nevadí. Rozčiluje mě, že se na mě ostatní dívají. Hlavu mám sklopenou, aby nebyl vidět ten šrám. I tak se mi zdá, že na mě zírají.

Přichází Fletcher a oznamuje nám dnešní program. Všímám si, že má kolem levého oka monokl. Zeck tu ránu do čelisti asi nenechal jen tak být.

Dneska budou fyzické testy, Sokoli, kteří je neudělají, je budou opakovat, neúspěšní nováčci ve výcviku se můžou pakovat. Rozděluje nás do dvou skupin. Já končím v jedné skupině s Renny a Madison. Joe a Sally jsou v druhé skupině. Moji skupinu má na starosti Gavin.

Když odcházíme na cvičiště, kde se mají testy konat, Gavin mě zastavuje.

„Děje se něco? Jsi dneska nějak roztěkaný."říká.

„Nic se neděje. Všechno je v pořádku." Nikdy jsem nikomu neřekl do očí takovou lež. Jasně, že nejsem v pořádku. Pokaždé, když pohnu hlavou, vyskočí mi před očima černé mžitky. To, hádám, v pořádku není. Vím, že bych mu to asi měl říct, ale zvyky z dob války velí, že kdo není mrtvý, může bojovat. Nejsem zvyklý si stěžovat. Moje heslo zní: to přejde samo.