Zakázaný bratr

Sova mezi sokoly

Sedím na zídce a dívám se slunce. Je ještě vysoko nad obzorem, ale už se začíná klonit k západu. Přes zářivý kotouč zrovna přebíhá černý stín. Pomalu se posouvá a pak zahýbá do téměř pravého úhlu a velkou rychlostí mizí z dosahu slunečních paprsků.

Divné. Ale asi to byla jen družice.

Ti, kteří prošli výběrem se zrovna teď loučí se svými rodinami. Mají na to hodinu a vyhrazené místo u hlavního vchodu. Já se nemám s kým loučit. Nemám rodinu. Nebo vlastně mám, ale nestojí o mě. Nemám nikoho, kdo by sem mohl přijít. A tak tu jen tak sedím a čekám.

Nejsem tu sám. Vedle mě sedí Gavin. Jíme zbytek mých bonbónů a on se ze mě pokouší vypáčit něco o mém životě. Má smůlu. Nehodlám mu nic říct, ostatně může se přece podívat do evidence ne? Všechny světové evidence jsou propojené, takže by neměl být problém o mě něco zjistit.

Zrovna zapínám batoh, když se zip zasekne o látku. Škubu jím, ale bez výsledku

„Merda ." Uklouzne mi. Málem jsem zapomněl, jak je má rodná řeč barvitá.

„Ty nejsi Angličan co?" Ptá se Gavin. Zní to srandovně, protože s bonbónem v puse špatně artikuluje.

„Ne"

„Počkej, budu hádat. Španěl ?"

„NE!" říkám prudčeji než jsem měl v úmyslu.

„Katalánec." Říká Gavin vítězoslavně. „Nikdo se nenasere tolik jako Katalánec, když ho tipneš na Španěla."

„Jo, a co jsi ty?" říkám rozpačitě. Má samozřejmě pravdu. My Katalánci Španěly nesnášíme. Jsme na ně alergičtí. Od vzniku samostatného Katalánska nás španělská armáda napadla pětkrát. Pokaždé následovala válka, která skončila zhruba po deseti letech s různými výsledky a následky. To spíš spadnou Apeniny, než se tyhle dva národy usmíří.

„Já?" Gavin se směje, „já sám nevím. Jedna babička byla půl Japonka, půl Číňanka a děda napůl Vietnamec, napůl Kazach. Druhá babička byla Indonésanka křížená s Mongolem. A děda byl Mongol, takže se tvářím, že jsem taky. Ale mám v sobě krev poloviny Asie."

„Jak dlouho jsi voják?" ptám se. Chci co nejrychleji odvést řeč jinam.

„Dvanáct let." Odbývá mě, on chce zůstat u tématu„ Ty jsi přímo z Barcelony?" Přeju si, abych mu nikdy neprozradil, odkud jsem. Nechci se bavit o Barceloně, jasné? Proč to lidi nechápou?

„Jo" vrčím. „Myslel jsem si to. Viděl jsem tvůj druhej test." Gavin si přisedá blíž „Jak je možný, že víš, kde měli povstalci hlavní velení? Nikomu to neprozradili, ani nám a to jsme byli jejich spojenci pěkně dlouho. Řekli nám to až po válce. Kdo ti to řek?"

Začínám se smát. Gavin si asi myslí, že jsem se to dozvěděl nějakým extra sofistikovaným způsobem. Pravdou je, že devadesát osm procent barceloňanů nemělo ponětí, kde hlavní velení je. Ale způsob jakým jsem se to dozvěděl já, není sofistikovaný ani trochu.

„Hlavní velení." Doslova prskám smíchy, „Bylo u nás ve sklepě."

On dalších otázek mě vysvobozuje podivné individuum, které k nám přibíhá od hlavní budovy.

„Hej, Gave, Zeck ti vzkazuje, že máš hnout zadkem a jít něco udělat s dveřma u šestýho hangáru. Prej vržou." Křičí už z dálky.

„Vyřiď Zeckovi, že si může políbit prdel. Tohle je práce pro techniky a on mi nemá co poroučet." Odpovídá Gavin naprosto klidně.