Zakázaný bratr

Vzpomínáš si?

„Jak to, že nejste ve škole?"ptám se, zatímco se mě bráškové pokouší uškrtit.

„Je sobota bráško."

„V sobotu máte mít náboženství." Připomínám jim.

Miguel se potěšeně šklebí, „přece si nemyslíš, že tam fakt chodíme." Musím se smát. Už chápu, proč lidi říkají, že jsme jako trojčata. Jsme totiž úplně stejní. Já měl chodit na náboženství tři roky, ale ukázal jsem se tam jednou.

Taky jsme si hodně podobní. Moje babička mi vždycky říkala, že vypadám jako můj táta, když byl malý. A Miguel zase vypadá jako já před pár lety. Rocco se od nás dvou trochu liší.Myslím, že vím, čím to je. Rocco se nenarodil přirozeně, ale způsobem, který odmítám popisovat, protože mi přijde extrémně nechutný. Snad stačí říct, že je to můj vlastní bratr, i když se narodil tři roky po tátově smrti. Tenhle strašně divný a nechutný způsob narození mi přijde naprosto nepřirozený, ale často ho používali vojáci, aby jejich manželky mohly mít jejich děti i v případě, že oni sami zemřeli. Na přesné vysvětlování Roccova narození ale momentálně nemám žaludek.

Dívám se na Miguela a dochází mi, že je na něm něco jiného, „Ty sis nechal narůst vlasy."

„Jasně, líbí se mi, jak je máš ty."

„To se mámě nebude líbit" upozorňuju ho.

Vítězoslavně se usmívá, „No právě." Miguel se usazuje vedle mě, prakticky na mé noze, ale Rocco se mě pořád drží jako klíště.

„Slez už." Uvolňuju jeho ruce a odstrkuju ho od sebe. „Jak jste se sem vůbec dostali? Děti sem přece samy nesmí."

„Já je sem pustil." Otáčím se po hlase. Ve dveřích stojí kapitán Fletcher a jeho žena. V obličeji má výraz pro něj tak netypický, že mi chvíli trvá, než ho identifikuju, jako úsměv.

Než stihnu něco říct, Rocco se ptá, „co se ti stalo, bráško?"

„Já nevím," říkám popravdě. Dodneška jsem netušil, že něco jako virová epilepsie vůbec existuje.

Rocco chvíli přemýšlí a nakonec říká, „tak to je celkem blbý, ne?"

Ani nevím, čemu se směju. Bráška mi připadá tak směšný, s tím vážným výrazem, se kterým to řekl. Znovu nás vyrušuje kapitán Fletcher. Říká, že by bráškové už měli jít, protože se tak nějak zapomněl zeptat, jestli sem můžou.

„Zeptáme se mámy, jestli bysme mohli jít na náboženství i ve středu." Říká Miguel a konečně vstává z mé nohy. Rocco mě znova objímá a i on ze mě slézá. Miguel ho bere za ruku a táhne ke dveřím.

„Kdyby vás někdo viděl, tvařte se, že sem patříte." Radí jim Fletcher, „ zkuste předstírat, že jeden z vás kulhá." Rocco se okamžitě s nadšením pouští do realizace jeho nápadu.

„Tak jo a děkujem." Říká Miguel a zavírá dveře.

Civím na Fletchera, jako bych ho viděl prvně v životě. „Jak jste to sakra udělal?"

„Co jako?" nechápe.

„Tahal jsem toho zmetka z kráterů, zborcenýho bunkru, z moře i z kanalizace, ale nikdy jsem neslyšel, že by někomu poděkoval."

Fletcher se směje, „Roztomilý potvůrky, ale doma bych to mít nechtěl. Mimochodem, ta fúrie ohánějící se křížem je tvoje matka co?"

„Vy jste mluvil s mámou?" zděsím se.

„Informovat rodinu je povinné, dokud ti nebude osmnáct."