Zakázaný bratr

B7

Joe na mě čeká dole u hlavního vchodu. Jako voják ve výcviku má sice vycházky zakázané, ale jemu se to povedlo nějak ukecat.

Jsem rád, že konečně vidím někoho normálního. V nemocnici jsem strávil měsíc a za tu dobu za mnou přišli jen moji bráškové, Foxi a jednou Renny. Toho po půlhodině vyhodili, protože pacienti z ušního oddělení o dvě patra výš si stěžovali na hluk. Rocco a Miguel se naučili chodit po chodbách naprosto tiše a zdravotnický personál získal novou schopnost při zahlédnutí černovlasého dítěte zařvat, „A VEN!!"

Joe tu čeká už skoro půl hodiny. Mě zdržel doktor, který mi tak šestkrát zopakoval sáhodlouhý seznam věcí, které dělat nesmím a které naopak musím. Asi patnáctkrát jsem ho ujistil, že budu brát léky, nebudu pít (no, možná), budu chodit na kontroly (nebudu), nebudu se moc stresovat (jak to mám asi udělat?) Nakonec mu musím doslova utéct.

„Jak se ti povedlo ulejt se z výcviku?" ptám se Joa, když se k němu konečně dostávám.

„Já ani nevím." Joe nejistě krčí rameny, „Fletcher mi to prostě dovolil. Jo a mám tě prej ohlídat, abys nedělal hovadiny. Nevíš, co tím myslel?"

Samozřejmě, že to vím. „Myslel tím, abych nezkoušel zabít Zecka." Přiznávám.

Vybavuje se mi Fletcherův hlas, „tvař se, že se to nestalo. Věř mi, že kdyby to šlo, už dávno by seděl. Ale má prachy a kámoše pěkně vysoko. Musíme počkat. Jednou udělá chybu a všechno se provalí, ale teď s tím nic nenaděláme."

„Proč?" diví se Joe.

Stojíme na čtvercovém dvoře ze tří stran obklopeném nemocniční budovou. Je docela hezky a tak jsou skoro všechna okna otevřená.Tohle není dobré místo na vysvětlování. Může nás tu slyšet spousta lidí a já zrovna nejsem ten typ, co potřebuje vykládat svoji biografii všem okolo. „Já ti to vysvětlím." Beru ho za paži a táhnu pryč.

Trvá dlouho, než Joovi všechno vylíčím. Nebo skoro všechno. Vysvětluju mu, co je to barcelonská holubice. Říkám mu o té, kterou měl táta a zamlčuju tu svoji. Líčím význam zahraničních posil ve válce. Mluvím o válečné špionáži a jaksi zapomínám zmínit, že jsem byl její součástí. Vyprávím mu o bombardování ulice Santh Agatha, tátově smrti a o tom hajzlovi, co „zapomněl" spustit poplach.

Joe mlčky poslouchá. Když skončím, pokývá hlavou, „zmrd."

„Fletcher říkal, že s tím nejde nic dělat." Dodávám, protože úplně vidím, jak Joe přemýšlí, jestli podat žalobu k nejvyššímu soudu nebo Radě Unie.

„Myslíš, že to tak je? Copak nechceš alespoň něco zkusit?"

Vrtím hlavou, „V tomhle má pravdu. Fletcher Zecka nenávidí. Když ho za osm let nedokázal dostat do vězení on, jak bych to mohl udělat já?" o právním systému nemám větší povědomí než kaktus.

Joe chvíli přemýšlí, „Jednou se to provalí Caspere. Když vím, co je zač, řekl bych, že ho stejně jednou za něco zavřou. Za cokoli. Pak se toho chytí bulvár a ten najde špínu i tam, kde není." Nelíbí se mi, že by se měl nějaký bulvární blbeček hrabat v mém soukromí, které je bohužel v kolizním kurzu se Zeckovou minulostí. Ale Joe má pravdu. NĚCO na něj určitě jednou vyplave.

Přecházíme most přes Temži a míříme k Starému Městu.

„Kdy máme bejt na letišti?"ptám se Joa.

Krčí rameny, „Prej je to jedno. Ale musíme se podívat na vysílání ve dvanáct. Bude nějakej důležitej proslov či co."

„Jaký proslov?" divím se.