Zakázaný bratr

Umění přežít

Horečně se snažím něco vymyslet. Je celkem jasné, že na svoje letecké zkušenosti se příliš spoléhat nemůžu. A to proto, že žádné nemám. Pokud se z toho mám dostat živý, budu muset pronásledovatele přechytračit.

Sprška z kulometu mě znovu míjí jen o centimetry. Není čas na přemýšlení. Prudce přitáhuju knipl a stíhačka začíná prudce stoupat. Pronásleduje mě, ale podle přístrojové desky je ve stoupání mnohem pomalejší, než já.

Co je to vlastně za stíhačku? Assesin-54? 55? Jedno z toho. Dochází mi, že mojí jedinou nadějí je využít rozdíl obou stíhaček. Letadla typu Assesin mají větší nádrže, než moje stíhačka Sheffield - 20. Ale Sheffieldy mají zase lepší manévrovatelnost a jsou o něco rychlejší. Assesiny taky hůř stoupají a mají problém s rychlou změnou směru. Toho musím využít!

Vyrovnávám let a téměř okamžitě směřuju stíhačku čumákem k zemi. Síla několika G mě přitlačuje do sedadla. Při takovém přetížení se člověku může odkrvit mozek. To mi může být jedno, můj mozek totiž neumí přemýšlet, ani když krev má.

Let srovnávám těsně nad zemí a provádím otočku o 360 stupňů. Karta se obrací. Zařazuju se za Assesin a pokouším se ho sestřelit. Bohužel je mnohem zkušenější, než já a dokáže se střelám vyhnout. Při jednom manévru na jeho boku spatřuju číslo třináct.

Další Assesin na mě utočí z boku a já musím rychle uhnout. Stíhačka v útoku nepokračuje, ale první Assesin využívá situace a zase na mě útočí.

Kličkuju mezi ostatními letouny, které se míhají oblohou mezi sprškami střel. Letadel spojenců výrazně ubylo. Nebo je to tím, že se část musela vrátit? Vysílačka je zahlcená nadávkami pilotů, kteří si nenaladili vlastní spojný kanál.

Jedna spojenecká stíhačka dostává zásah do boku a v plamenech se řítí k zemi.

„A KURVA!" ozývá se z vysílačky. Nemusím být zrovna mudrc, abych poznal, že ta slova patří sestřelenému pilotovi. Nevím, jak se sem dostal, ale vím, kdo to je.

Jen o vlásek míjím Assesin s číslem tři. Obávaný pilot si mě naštěstí nevšímá. Já jeho taky ne, protože mě už dost zaměstnává číslo třináct. Zkouším další manévrování, ale jemu se pokaždé daří udržet se za mnou.

Fajn. Využití možností stroje selhalo, je na čase využít možnosti terénu. Jen dvě míle od letecké základny, která leží na otevřené pláni, se z planiny zvedá mírná pahorkatina. Vyhlížím si jeden vyšší kopec. Kdyby se mi ho podařilo rychle obletět, mohl bych se třináctce dostat za ocas, protože Assesiny špatně manévrují ve vysoké rychlosti. Teoreticky by měl zpomalit, aby líp vybral otočku. Prakticky to ovšem nejspíš neudělá, ale za risk to stojí.

Prudce měním směr a mířím k mezeře mezi dvěma kopci. Stíhačka letí v podstatě hned nad stromy, a že tady jsou stromy sakra nízké.

Můj plán zaznamenává první trhlinu hned po vletu do mezery. Za mnou vyhlédnutým kopcem je hned další a vrcholky jsou spojené hřebenem. Strhávám knipl k sobě a stoupám, co nejprudčeji to jde. Chybí jen centimetry od toho, abych se rozplácl o skalnatý hřbet. Až zpožděně mi dochází, že jsem mohl zabočit kolem druhého kopce, což by bylo i mnohem bezpečnější. Assesin se neobjevuje. Asi zvolil bezpečnější cestu. Každopádně si to nehodlám ověřovat. Když už ho nemám za zadkem, nic mi nebrání se vrátit na základnu, jak zněl rozkaz.

Přistávám bez potíží a rychle vylézám z kokpitu. Kontroluju stíhačku, ale stroj není nijak vážně poškozený. Odnesla to klapka na pravém křídle a nějak se mi povedlo poškrábat sklo kokpitu. Radši nechci vědět jak.