Zakázaný bratr

Náhodné setkání

Sedím na zemi a pomalu cucám jeden z bonbónů. Je krátce po osmé, mám tedy ještě čas.

Je velké štěstí, že jsem se narodil prvního. Každý první den v měsíci se totiž přijímají nováčci do armádního výcviku. Ti se mají hlásit od deseti do jedenácti hodin. Mám zhruba dvě hodiny, abych se poohlédnul po něčem k jídlu a šel se zapsat. Ale nechce se mi nic dělat a tak jen sedím v liduprázdné uličce a přemýšlím, co mě asi v následujících týdnech a měsících čeká.

Náhle si všímám pohybu na konci uličky. Vchází do ní nějaká dívka a cosi si pro sebe mumlá. Všímám si, že v ruce drží papírový pytlík, takový, do kterého se dává jídlo v pouličních stáncích. Dívka se blíží a já si začínám uvědomovat, že tady něco nesedí. Dívka je až nepřirozeně vysoká. Vlasy v culíku má světle fialové. I když je zima, má na sobě jen tričko a kalhoty. Když už je skoro u mě, otáčí hlavu a naše oči se na chvíli potkají.

Krev mi tuhne v žilách!

Její oči mají karmínově rudou barvu a já mám pocit, jako by mi viděla až na dno duše. Oba naráz uhýbáme pohledem. Dívka ke mně natahuje ruku a podává mi sáček. Beru si ho, ale dál ji sleduju, dokud nezmizí za rohem. Kdokoli jiný by pravděpodobně zavolal pořádkové, aby tu holku prověřili.

Já ne.

Potencionální hrozba je pryč a dokonce mi dala jídlo. Víc mě nezajímá.

Zkoumám sáček. Na jeho povrchu jsou prohlubně, které vznikají, když tyhle sáčky držíte moc dlouho moc velkou silou. Napočítám šest otisků prstů. Je mi to jedno. I kdyby bylo možné, aby ta holka měla šest prstů, mě to může být a je ukradené.

Otvírám sáček a nacházím v něm pečené jablko a těstovou taštičku. Poznávám to jídlo. Jde o výrobek jedné umaštěné Španělky, která má stánek poblíž Náměstí míru. Má přijatelné ceny, ale já bych si u ní nikdy nic nekoupil. Od Španěla bych si nekoupil ani diamant, kdyby ho prodával za penci.

Obrací se mi žaludek, když se zakusuju do mastného těsta. Já sním sice téměř cokoli, můj žaludek by mohl vyprávět, ale tohle je na mě kapku moc. Tomuhle jídlu se říká fellichitas. A v Anglii je to známé hlavně díky pouličním stánkům s tradičním španělským jídlem. Problém je v tom, že fellichitas nejsou ani tradiční ani španělské. Jejich začátek se datuje na konec jednadvacátého století, (takže to moc stará tradice není) a vznikly v Barceloně. Zamyšleně žvýkám fellichitu. V obalu z mastného těsta cítím chuť brokolice, sýra, mrkve, pepře a cibule. Fuj. Do správné fellichity přece patří mrkev, med, sladká paprika, zelí a u každého pekaře unikátní směs koření. A to vím zcela jistě, protože moje babička byla pekařka a její pekárna byla vyhlášená po celé Barceloně.

Jenže ty doby, kdy jsem s ostatními dětmi čekal za jejím krámkem, až vyjde ven a dá nám zdarma pečivo, jsou pryč.

Sním polovinu falešné fellichity a zbytek schovávám na později. Když je, alespoň podle stínů, půl desáté, vydávám se na cestu. Procházím Starým městem a chvíli i okrajem čtvrti Greenforest. Snažím se jít nejkratší možnou cestou, ale brzy mi dochází, že to byla chyba.

Když zahýbám směrem k Jižnímu městu, musím obejít rozkopanou ulici. Jenže mi nedochází, kudy jdu.

Z jednoho z domů vychází asi osmnáctiletá dívka s dlouhými černými vlasy, spletenými do dvou copů. Nevšímavě kolem ní procházím.

„Casi? Jsi to ty?" prudce se otáčím. Dívka stojí asi pět metrů za mnou, ruku stále ještě na klice. Je to už spousta let, ale i tak ji poznávám.

„Serino." Šeptám. A pak mi dochází, kde jsem.

To je přece náš dům! Ten dům, ze kterého jsem musel odejít. Tam v okně je květináč s kaktusem, který jsem každou neděli zalíval. Dva schody přede dveřmi, ze kterých se odlupovaly dlaždice už v době, kdy matka dům pronajala. Omítka oprýskaná stejně jako kdysi. Kříž nade dveřmi obrácený vzhůru nohama na důkaz, že pod touto střechou žil neznaboh. Žil jsem tak blízko něj, ale vyhýbal jsem se mu jako čert kříži.

Serina tu teď bydlí? Je to možné, uvolnila se přece jedna místnost, můj dřívější pokoj. Serina jde pomalu ke mně.

Ne, to nejde.

Jestli tu skutečně bydlí, nikdo nás nesmí vidět spolu. Prudce se otáčím a utíkám pryč. Slyším, jak křičí moje jméno, ale neotáčím se.

Jak bych se jí vůbec mohl podívat do očí? Po tom, co jsem ji léta ani neviděl. Za ty roky, co jsme si žili vlastní životy, se toho změnilo až příliš moc.

Běžím dál a dál, i když mě nikdo nepronásleduje. Zpomaluju, až když se kolem mě začnou objevovat domky s barevnými okny, které se vyskytují jen na Jižním městě. Jdu dál a neustále se rozhlížím.

Nechci tu potkat dalšího příbuzného. Buď by se potom dostal do problémů on, nebo já. Ani jedna možnost se mi nelíbí.

Náhle mě zaplavuje vztek. Vyměnili mě za Serinu? Vypadá to tak! A přitom Serina kdysi upadla v nemilost, kvůli jejímu klukovi. Na to se teď zapomnělo? Tak proč to neodpustí i mně? Vždyť šlo v podstatě o to samé!

Protože já NEJSEM Serina. Odpovídám sám sobě. Vztekle nakopnu odhozenou plechovku, která leží na chodníku přede mnou. Je to tak nespravedlivé!

Potřásám hlavou. Jestli budu pořád fňukat, nikdy se nikam nedostanu.

Je krátce po desáté, když se dostávám na samý okraj Jižního města. Za poslední ulicí stojí krabicovité budovy kasáren. Procházím mezi nimi a snažím se nevšímat desítek očí, které mě pozorují z oken. Slyším i několikeré vyprsknutí. Jen se smějte! Nic není vtipnější než kluk, kterého vyhodili na ulici!

Zatínám zuby a pokračuju v cestě. Míjím ještě několik budov, než ho konečně uvidím. Přede mnou se rozkládá vojenské letiště Harlington.

Je obrovské a rušné a to je prosím mírové období. Jak asi musí vypadat, když je válečný stav?

Pokračuju kolem plotu s ostnatým drátem k hlavnímu vchodu. Rozhodnutí, že budu letec, mě stálo velké přemáhání. Přece jen mého tátu zabila letecká mina. Ale letců je málo takže armáda přijme takřka kohokoli. A nejbližší výcvikové středisko pro pozemní síly je až v Bristolu a za výcvik se platí. Jak bych ho mohl zaplatit z libry a pár pencí? Jako letec budu mít výcvik zdarma, tedy pokud projdu vyřazovacími testy. Ve vzduchu je prý vyšší šance na přežití než na zemi, alespoň se to říká. Navíc a to je pro mě to hlavní, vrazi mého otce se ze země zasáhnout nedají. Já se MUSÍM stát letcem, abych je mohl zabít!