Zakázaný bratr

Teorie nesmyslu

Běžím lesem. Nevím kam. Nevím odkud. Nevím před čím. Vím jen, že musím běžet, nebo mě to něco zabije. Odněkud slyším chladný smích. Vím, komu patří, ale nedokážu si vzpomenout na jméno. Stromy kolem mě se hýbou. Některé se mi pokouší podrazit nohy, další mi uhýbají. Náhle se zem jen několik metrů přede mnou propadá. Prudce se zastavuju.

Země okolo mě se drolí a padá do modročerné vířící mlhy pod sebou. Otáčím se zpátky, ale není kam utéct. Stojím na malém, asi dvoumetrovém ostrůvku hlíny visícím v temnotě, který se stále drolí a zmenšuje.

Země se mi pod nohama hýbe. Tvoří se na ní jakýsi obrazec. Brzy ve zvrásněné hlíně rozeznávám zřetelnou tvář.

„...Tak se to místo jmenovalo..." tvář nemluví, ale přesto slyším její hlas.

„No tak přemýšlej, blbečku. To jsi úplně vymaštěnej, nebo co? Uvažuj trochu, pokud to umíš."

Země pod nohama se drolí a padá do prázdna. Nakonec už nezbývá nic, na čem bych mohl stát a já se řítím do prázdnoty. Kolem mě se ve vířící mlze vznáší její uštěpačný hlas.

„Zapoj mozek, chlapečku!"

Otvírám oči. Ještě je noc. Budík ukazuje, že zbývají ještě tři hodiny, než bude čas vstávat. Sedám si a protírám si oči. Zase se mi to zdálo. V poslední době se mi až nějak moc často zdají takovéhle sny. Díkybohu už ze spaní nekřičím, ale noční můry mám pořád. I když od té doby, co tu se mnou bydlí Dean, se to hodně zlepšilo, posledních pár týdnů se děsivé sny často vrací. Oni mě asi mají rádi, já je ne.

*

„Jestli se budeme scházet takhle neplánovaně, brzo sem nebude chodit už vůbec nikdo," brblá Jonesová a nervózně přechází po hangáru. Dnešní schůze byla opět svolána v rychlosti. Tentokrát za tím stojí kapitán Fletcher, který se na rozdíl od velké části spolku ještě nedostavil.

„By mě zajímalo, co ten blázen zase kde vyhrabal," říká Gavin, „tohle obvykle nedělá."

„Co nedělám?"

Do hangáru jako velká voda vpadá velitel druhé letky. Má plné ruce nějakých papírů. Dám za to krk, že dostat se sem nenápadně s takovou hromadou nebylo jen tak.

„Co to sakra je?" ptá se kapitánka Weltrová, když kapitán hází na zem všechny papíry.

„Asi už jsem na to přišel!"

„Na co jako?"

„Na to, jak je to celé spojené."

„Co jako?"

„Moment, hned to vysvětlím," Fletcher má v očích zvláštní výraz. Takové nadšení jsem u něj už sakra dlouho neviděl, pokud vůbec někdy.

„Takže, nedávno jsem neměl co dělat a jak jsem tak přemýšlel o blbostech, vzpomněl jsem si na to, co mi jednou řek Casper."

Nervózně poposedávám na místě. Co zas já? Já tady pro vaši informaci ani nejsem.

„Konkrétněji by to nešlo?" mračí se Weltrová.

„Teď jde o tohle," kapitán se otáčí na mě, „ Abigail Kruelová ti řekla, kde byla s rodiči na výletě, ale její bratr si na jedno z těch míst nepamatuje. Je možné, že ti to jméno řekla v jiném kontextu? Že sama věděla, že tam nebyla, ale řekla ti o tom z jiného důvodu?"

Najednou se mi vybavuje ten sen. Abigailin hlas ve tmě. Tak se to místo jmenovalo... No tak přemýšlej, blbečku. To jsi úplně vymyštěnej, nebo co? Uvažuj trochu, pokud to umíš. Zapoj mozek, chlapečku.