Zakázaný bratr

Start

Sedím na okraji druhé ranveje. Je začátek června a na letišti je zase jeden ze vzácných volných dnů. Tohle ale není žádný obyčejný volný den. Obyčejné volno nastává, když prskne potrubí a zatopí hlavní nádvoří, nebo když zkolabuje městská elektrická síť nebo z jiného důvodu není možný běžný provoz. Dnes se ale děje něco jiného. Něco pro nás letce významného.

Na start studentů LFKV se na letišti čekalo jako na smilování. Ač se to nezdá, je život vojáka extrémně nudný. Trénink od sedmi do tří, volné neděle (pokud nejste ve výcviku) a sem tam mise. Mně klidný život nijak zvlášť nevadí, ale některé společenštější povahy na to mají jiný názor. Jednou někdo z dobré vůle a nepochybně také zoufalství, daroval vojákům vstupenky na koncert, na který by jinak skoro nikdo nešel. Strhla se o ně doslova bitka, protože kulturní vyžití průměrného vojáka je prakticky nulové.

Už skoro celý rok mi Gavin pořád vykládal, jaká je to škoda, že jsem prošvihnul Mechanizaci. Ani on ani nikdo jiný mi ale nikdy nevysvětlil co to ta Mechanizace vlastně je.

Je devět hodin ráno, do zahájení závěrečných zkoušek vysokoškoláků zbývají ještě skoro dvě hodiny.

„Hej, Caspere."

Otáčím se. Kolem ranveje ke mně přichází Gavin. „No kde jseš? Za chvilku začíná Mechanizace."

Vstávám ze země. „A řekneš mi už konečně, co to vlastně je?" ptám se ho.

„Ne, za chvíli to uvidíš. Je to něco úžasnýho!" vykládá, zatímco mě táhne směrem k první ranveji, kde je malá vyvýšenina. Slovem malá myslím asi tak půlmetrová. „Tak, odsud budeme mít dobrý výhled a... Casi pozor!"

Překvapeně sleduju dokonale rovnou čáru, která se objevuje na zemi pod mýma nohama a začíná se rozšiřovat. Zděšeně uskakuju.

„Follar, merda sobre vostè,"znovu si oprašuju zásobu katalánských nadávek, „co to sakra je?"

Gavin se řehtá.„To je jen Mechanizace."

Prasklina se přestává rozšiřovat. Najednou se protější okraj praskliny začíná zvedat. Celá první ranvej se zvedá do skoro metrové výšky a pomalu se přesouvá směrem od nás. Zvláštní na tom, je, že pod ní není nic, co by ji drželo ve vzduchu. V tu chvíli mi taky dochází, že hangár na opačném konci jedničky zmizel.

Gavin do mě strká loktem. „Moc nezírej, tohle je teprve začátek, podívej."

Zvedají se i ostatní ranveje, z nichž některé levitují i deset metrů nad zemí. Pohybují se i části trávníku a cvičiště. Všechny hangáry kromě jednoho zmizely z povrchu. Tam, kde dřív byla země, teď zeje obrovská díra. Hluboko pod námi se v jámě otáčí gigantická ozubená kola a přesouvají se další části letiště. Pod námi zrovna proplouvá hangár, který obvykle stává na čtvrté ranveji, tedy na druhém konci letiště. Pod povrchem je i spousta staveb, které jsem tu jaktěživ neviděl, kruhová konstrukce o průměru skoro dvaceti metrů, obrovský radiový talíř, něco, co vypadá jako reaktor...

„Když nastane stav ohrožení, můžeme z podzemí vytáhnout odpaliště balistických raket, reaktory a další zásoby stíhaček a bombardérů. Harlington je pod zemí třikrát větší než na povrchu."

Otáčím se na Gavina. „Takže se jako může celý letiště sbalit a odletět?"

Gavin vrtí hlavou. „Moc daleko by nedoletělo, protože generátory energie jsou tady. A úplně všechno se hýbat nemůže. Proč si myslíš, že se nepoužívá třináctka?"

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. „Protože je stará a jsou na ní výmoly?" tipuju, ačkoli už vím, že to nebude správná odpověď.

„To právě ne. Říká se jí stará ranvej, ale ona je vlastně nejnovější. Nepoužívá se kvůli tomu, že se mechanizační zařízení pod ní rozbilo a nedá se s ní hnout z místa. Kdyby nastal stav ohrožení, nebylo by možné ukrýt hangár pod zem, což tady kdysi během pětidenní války zachránilo většinu výzbroje. Chudák člověk, kterýho jednou pověří sestavením další jednotky. A to se jednou stane. V tomdle mi můžeš věřit."