Zakázaný bratr

V blátě a zmaru

„Tohle zvládnem," říká povzbudivě Joe.

„Hmm," Je mi špatně od žaludku, tak se snažím nemluvit. Docela rád bych udržel snídani v sobě.

Už hodinu jsme na cestě ze základny do malého vojenského tábora na okraji vládního území. Místní cesty jsou neupravené a hrbolaté a cestování na korbě terénního vozu nepatří k nejpohodlnějšímu. Vlastně i proto se mi teď zvedá žaludek.

Jako na potvoru jsme já Joe a Sally jediní Sokoli na tomhle teréňáku. Je až k neuvěření, jak přítomnost patnácti cizích lidí dokáže utnout jakékoli pokusy o konverzaci.

„Jestli je někomu špatně, blijte přes okraj," ozývá se zepředu veselý hlas Kelahena Morse. Snad sedm nebo osm lidí se okamžitě vyklání přes postranice. Zdá se, že nejsem jediný, kdo není zvyklý na afghánské cesty.

Jedním z důvodů, proč Sally mlčí jako zařezaná, Joe se omezuje jen na pár vět a já se vzmáhám jen na pár slov, je fakt, že sedíme na stejné korbě s oběma Morsovými. Konkrétně hned za plukovníkem Morsem. Ten se na nás z ničeho nic otáčí.

„Děs, co? Jeden by neřek, jak obyčejná rozvoraná cesta dokáže zamávat s trávicím traktem, což."

„Ne, to by neřek."

Naprosto s ním souhlasím. Ještě včera bych tomu nevěřil ani náhodou.

„Vám špatně není?"

„Ne."

„Ne, Casper takhle zelená často," hihňá se Sally.

„Nech si to." Joe do ní strká, protože já mám moc práce s krocením svého žaludku.

„To se stává," krčí rameny Mors, „většině letců je před pozemní akcí blbě. Jen to umí líp zamaskovat." Kývá směrem dopředu, kde zrovna jeho syn zvrací přes postranici.

Cesta trvá ještě půl hodiny. Když se konečně dostáváme do vojenského tábora, jsme všichni úplně ztuhlí od sezení, rozladění a nazelenalí.

Rozhlížím se po náhorní plošině, která se nejspíš brzy stane bojištěm. Je to rozbahněná pláň zbrázděná stovkami zákopů po minulých bojích. Mezi výkopy se povalují vraky zničených vozidel a kusy ostnatého drátu. Laboratoř, o kterou máme bojovat, odsud není vidět. Prý leží asi dvě míle odtud na svahu hory, ale pohledu na ni brání pahorky vystupující z pláně.

„S těmi zákopy bude ještě spousta problémů," poznamenává plukovník Mors, když kolona terénních aut míří k vjezdu do tábora, „dá se v nich dobře schovat, ale vylejzat z nich je v podstatě sebevražda, když to jeden špatně odhadne."

„Takže se v nich schovávat nemáme?" ujišťuje se Joe.

„To jsem neřekl," nesouhlasí Mors, „vždycky jsme to dělali tak, že jsme nejdřív vystrčili ven ruku. Lepší přijít o ruku, než o hlavu."

Jen doufám, že tuhle radu nebudu potřebovat.

Po vystoupení z vozů se všichni jen bezcílně potloukáme kolem a čekáme, až velitel tohohle tábora vyřeší kapacitní problémy. Velitel letecké základny mu totiž poslal dvakrát tolik lidí, než po něm chtěl. A protože je tábor malý, přebytečné muže není kde ubytovat. Několik vojáků se sice okamžitě pouští do vztyčování nových stanů, ale v patnácti stanech pro dva se sto lidí ubytovat nedá. Velící důstojníci se mezi sebou hádají, kdo může za nastalý problém a kdo by ho měl vyřešit. Znudění vojáci si prostě sedají na zem a to, kde budou dnes spát, je očividně příliš nezajímá.