Zakázaný bratr

Poslední slovo

Na chodbě před soudní síní je hlava na hlavě. Je to tady. Všichni jsme byli vykázáni ze sálu, aby soudce mohl rozhodnout o závěrečném rozsudku. Říct, že jsem nervózní, je slabé slovo. Skoro poskakuju očekáváním, jak to dopadne.

„Vypadáte, jako dítě čekající na poslední zvonění před prázdninami, vojíne."

Otáčím se. Za mnou stojí majorka Jonesová.

„Jsem kapku nervózní," přiznávám.

„To asi všichni," poznamenává.

„Kapitán říkal, že ta cvičná pistole je schválně cinknutá," vylítává ze mě najednou, „ proč sakra?"

„Vojíne, nedopustím, aby zbraň dostal každý, kdo jde kolem. Nejsem si jistá, jestli jste...hmm, psychicky tam, kde máte být."

„Proto snad existují psychotesty, ne? Ty jsou přece pro vydání zbraně povinné," namítám.

„Ano," souhlasí Jonesová, „ ale jak dokázal už při svém nástupu pan Owl, lze je obejít. Nicméně, po poradě s kolegy bylo rozhodnuto, že váš výcvik převezme někdo jiný."

Super. Při mém štěstí to bude plukovník Mulis, nebo někdo, kdo mě taky nemá rád. Posledních pár dní mě Mulis pořád vraždí očima. I teď cítím, jak mě propaluje jeho pohled. Nechápu, co má za problém. Vždyť jsem tu zatracenou ranvej nakonec umyl. Pravda, jen polovinu, protože tu druhou polovinu drhnul Jim.

„Doufám, že ten někdo má jiné metody, než vy," ušklíbám se. Jonesová jen krčí rameny a beze slova mizí v davu. Já se vydávám hledat někoho známého, ale je to dost složité. Mám opravdu smůlu. Narážím na Sama Perkinse a trpasličí mimozemšťanku Amytah.

„Ahoj Casi," Samův hlas zní trochu přiškrceně. Než stačím zereagovat, otáčí se na mě Amytah. Má založené ruce a fakt, že je skoro o dvě hlavy menší, než já, jí nebrání v tom, aby mě vraždila pohledem se stejným zápalem, jako Mulis.

„Á, tak to jsi ty, ten který nevěří v Arkansany." Má patrný přízvuk, ale je jí rozumět líp, než Samovi.

„Prostě nevěřím na mimozemský invaze. Nikdy dřív nebyly, proč by měly bejt teď?"

„Protože zničením Gondaly se Země reklasifikovla z planety třídy Ghá na planetu třídy Lah. Její okolí už nehlídá Konkordát a každý si kolem ní může dělat, víceméně, co chce."

„Jasně," nechápavě na ni civím, „jasně, určitě tomu rozumím."

„Tak takhle," zvedá ruku a roztahuje mi před obličejem všech šest prstů, „na jiné civilizace věříš, ne?"

„Jasně," říkám rychle, „tak blbej nejsem."

„I my jsme původně chtěli provést invazi, to víš, ne? Nakonec jsme to zamítli, ale vysvětluj to lidem. No, prostě, proč by něco takového nemohla chtít udělat i jiná rasa? He?"

„No," nejistě přešlapuju na místě, „protože proč? Není tu nic moc zajímavýho."

„Je tu toho hodně, pro co by Arkansani chtěli bojovat. Voda, jídlo, otroci, prostor."

„Tady ale žádní otroci nejsou," namítám.

„Ne. Ale jestli sem Arkansani vtrhnou, tak tady rozhodně budou." Amytah vytahuje z kabelky kus papíru a tužku. Zatímco mluví, něco na papír črtá, aniž by se na něj podívala.

„Co to je?" ptám se se zájmem.

Překvapeně shlíží na papír a tužku ve své ruce. „Co? Aha. V poslední době to dělám úplně bezmyšlenkovitě. Asi nervozita."