Zakázaný bratr

Oceán krve a zoufalství

Z naší základny vyjíždějí tanky. Pěšáci na poli se bezhlavě vrhají do příkopů, aby se jim vyhnuli. Skáču do nejbližšího zákopu a tisknu se k zemi. Na hlavu mi padá bahno, když se přes příkop valí tanky a ozbrojené vozy. Zvedám se ze země, až když se vrčení motorů vzdálí.

Vydávám se příkopem, až odněkud zepředu zaslechnu nějaký zvuk. Zní to, jako když uniká pára z konvice. Opatrně, hodně opatrně jdu po zvuku.

Za ohybem příkopu leží na zemi Foxi. To ona vydává ten divný zvuk. Očima rozšířenýma hrůzou sleduje každý můj pohyb.

„Co se ti stalo?" je mi úplně jasné, že tu neleží jan tak. Hýbe nohou a já to vidím. Kalhoty pod pravým kolenem má úplně nasáklé krví. Rozepínám jí nohavici. Takhle vypadá rána ještě hůř. Na sto procent je porušená tepna. Vytahuju tlakové obvazy, ale je mi jasné, že tohle nebude sranda. Tyhle obvazy jsou určeny na místa, která jsou stabilní, ne do ohbí končetin, kde se obvaz může shrnout.

„Natáhni nohu Foxi." Poslechne mě a zkřiví obličej bolestí. Vytahuju tu věc, která se z neznámého důvodu jmenuje krevosprej. Pokud to vážně zastavuje krvácení, je nejvyšší čas to zkusit. Je to poprvé, co to používám a vzhledem k tomu, že mi to dala Delfina je to nejspíš i nelegální. Pravda, nemá se to používat na velké tepny, ale copak mám na výběr?

Krvácení se opravdu trochu zpomaluje. Stahuju ránu obvazem a pro jistotu jí celé koleno obvážu normálním obvazem, aby s ním nemohla pořádně hýbat.

„Hlavně tu nohu nekrč" říkám jí, ačkoli vím, že to může udělat i podvědomě. U Foxi jeden nikdy neví. Každopádně musím zabránit tomu, aby se jí obvaz pohnul z místa nebo nedejbože shrnul na stranu. Všímám si její béčtyřky, která leží o kousek dál na zemi. Vyndávám z ní náboje a deaktivuju spouštěč. Teď už je to jen nepoužitelný kus kovu. Půjčuju si od Foxi její obvazy z povinné výbavy a s jejich pomocí k noze přivážu nefunkční béčtyřku. Vypadá to hodně zvláštně, ale teď už tu nohu neohne a to je hlavní.

„Jak je to daleko k základně?" Ptá se mladá Weltrová s pohledem upřeným na svoji nohu.

„Asi půl míle. Odnesu tě tam."

Vrtí hlavou, „to dojdu."

Musím se usmát, „A jak asi? Sama to nezvládneš a já tě podepřu jen těžko. Vždyť jsi o dvě hlavy menší." Konečně uzná, že mám pravdu. Nejdřív vystrkuju ze zákopu ruku, jak mi včera poradil plukovník Mors. Lepší, když to schytá ruka, než hlava. Když se nic neděje, odvážím se podívat ven.

Nevidím skoro nic, ale slyším válečnou vřavu někde za místem prvního útoku. Nevím kde přesně, ale je to slyšet hodně z dálky, tak to snad bude bezpečné. Nejdřív beru Foxi a vysazuju ji na okraj příkopu a pak se ven vyškrábu sám. Zvedám ji ze země a vydávám se k naší základně.

Jde se špatně. Všude jsou krátery od granátů, nevybuchlá munice a samozřejmě zákopy, které se přeskakují sakra špatně. Snažím se nevšímat si mrtvých těl rozesetých všude kolem. Kolik z nich jsem znal? Kolik z nich patřili k mojí letce? Kolik z nich byli moji přátelé?

Když se dostáváme k hranici tábora, okamžitě se odněkud objevuje Weltrová starší, „Franchie! Co se ti sakra stalo? Proč ses nevrátila s ostatními?!" vyčítavě se na mě podívá, jako bych za to mohl já.

„Na mě se nedívejte, já to nevím. Potkal jsem ji náhodou." Bráním se.

„Ty tu máš taky už dávno být Rocasi!"

„Aha." Co na to jinak říct? Nějak jsem se oddělil od ostatních a nejsem jasnovidec, abych věděl, jaké jsou aktuální rozkazy.

U stanoviště zdravotníků je hlava na hlavě. Weltrová starší volá Delfinu Favero takovým způsobem, že by ji zdravotnice slyšela, i kdyby byla zrovna na Aljašce.