Zakázaný bratr

Zkouška

Chvíli mi trvá, než mi dojde, kam mám jít. Nějaký voják, který má službu u brány, si zapisuje moje jméno a nasměruje mě k nízké budově asi sto metrů od brány.

Nejde přehlédnout, že mu cuká koutek úst. Nekomentuju to. Není to moje vina, že mám tak pitomé jméno.

Poděkuju a vydávám se tam, kam mě posílá. U budovy už čeká několik dalších lidí. Zařazuju se do fronty u přepážky, kde se čekající zapisují. Na řadu se dostávám chvíli před jedenáctou a jsem už skoro poslední.

Muž za přepážkou si vyhledává moje jméno v evidenci. Povytahuje obočí a ptá se „Věk?"

„Patnáct let pane." Mumlám nejistě. Vím, že kontrolní otázky jsou normální, protože už se stalo, že se někdo chtěl zapsat na falešné jméno.

„Státní příslušnost?" A sakra. To je zapeklitá otázka. Musím hodně přemýšlet nad odpovědí, která je mnohem složitější, než by se mi líbilo. Byl by to vážně pech, kdyby mě vyhodili za to, že neumím uspokojivě vysvětlit něco tak banálního, jako je moje občanství.

„ Pět let mám britské občanství, pane." Říkám opatrně. Zdá se, že mu to stačí.

„Povolání rodičů?" no to si snad dělá... K čemu mu to je? Hlásím se přece já a ne moje matka.

„Táta byl voják a máma dělá u Adventistů dvanácti apoštolů na nebi." Jako by se ten mámin spolek nemohl jmenovat třeba Sjezd netolerantních krav. To by bylo výstižnější.

„Vy taky patříte k Adventistům?" ptá se podezíravě muž za přepážkou.

„Proboha, ne!"

Už mě to přestává bavit. Co všechno o mně ještě chce vědět? Nechtěl by náhodou i seznam všech holek, se kterými jsem kdy chodil? Nebo co takhle babiččino vysvědčení z první třídy?

„Rodinný stav?"

Co tím jako myslí? Je přece vidět, že nemám manželku, psa a sedm dětí.

„Svobodný, nezadaný, mám vám vyjmenovat celou svou rodinu?" říkám podrážděně. Tohle už je opravdu moc.

„Není třeba." Říká muž za přepážkou, „ale budu potřebovat doklad o vzdělání."

To je tak těžké říct, že mu mám ukázat vysvědčení?

Vytahuju z batohu desky a podávám mu je. Sleduju, jak je zkoumá a skenuje jednotlivé listy papíru. K čemu je mu vysvědčení z první třídy? Vždyť ani nerozumí tomu, co je tam napsané.

Muž seřazuje vysvědčení, tak jak bylo a i s deskami mi ho vrací. „Ještě maličkost. Je chvályhodné, že si schováváte stará vysvědčení, ale proč nemáte to z minulého roku a letošního pololetí?"

A do háje. Školní docházka je povinná do deváté třídy. A tu jsem nedokončil. Přestal jsem tam chodit v červnu, protože si moji spolužáci začali všímat, že jsem pořád špinavý, mám mastné vlasy a věčný hlad. Možná, že mi ten rok uznali i s tolika neomluvenými hodinami, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Vykoktám něco o tom, že mi ho počmárala sousedova dcera, když jsem ji jednou hlídal. Muž přikyvuje. Věří mi to.

Jo, to kdyby znal moji matku, to by mi to neuvěřil. Ta by mě k dítěti nikdy nepustila. Zvlášť kdybych s ním mě být sám.

Konečně mám kontrolu za sebou a připojuju se k ostatním uchazečům. Ti sedí na rozestavených židlích v místnosti kousek za přepážkou. Zabírám si jedno z mála volných míst v zadní řadě. Mám odtud přehled a není na mě moc vidět. Teda, ne že by se o mě někdo zajímal. Za mnou ještě přichází čtyři další uchazeči a pak se vchodové dveře zavírají. Už musí být jedenáct. Sedím mezi dalšími sedmadvaceti lidmi a rozhodně mi to není příjemné. Nervózně si hraju s konečky vlasů, což mě vede ke zjištění, že už mi zase přerostly. Poslední, co potřebuju je, aby si mě někdo v chabém osvětlení spletl s holkou. I to se už stalo.