Zakázaný bratr

Nové tváře a staré problémy

Sedám si na zem ve třináctém hangáru. Vojáci sedící poblíž se štítivě odsouvají stranou, ale mě je to celkem jedno. Je to tady. Poslední oficiální schůze spolku DZZK.

„Už jste tu všichni?" ptá se Majorka Jonesová, „ kdo chybí?"

„Myslím, že nikdo," říká kapitán Fletcher, „výjimečně to vypadá, že jsme všichni."

„Tak prosím dávejte všichni pozor," Jonesová hází vražedný pohled na dvojčata, která se šeptem hádají na hromadě starých beden, „dočkali jsme se toho, o co jsme se tak dlouho snažili. Někteří z nás věnovali našemu cíli svůj čas přes deset let. Samozřejmě nám to celé trochu kazí fakt, že vůbec nevíme, za co majora Zecka vlastně zatkli, ale to zase není tak důležité. Důležité je, že teď můžeme vystoupit z ilegality a vznést oficiální obvinění. Karty se obrátily."

„Takže ho necháme odsoudit?" ptá se někdo.

„Obávám se, že možná ne," říká Jonesová, „Zecka neobvinili za nic, o co jsme se zajímali. Ale podáme oficiální žalobu na všechno, co nám provedl. Nepředpokládám, že by ho za něco z toho skutečně odsoudili. Bude to spíš kvůli tomu, abychom zhoršili představu veřejnosti o něm. Těžko si bude hrát na oběť, když se na něj povalí žaloby ze všech stran."

„Pokud chceme, aby ta obvinění měla alespoň nějakou váhu, budeme muset jít svědčit," upozorňuje ji kapitánka Welterová.

„To je samozřejmě pravda," souhlasí Jonesová, „taky že svědčit budeme."

„Jak to chcete navléct, aby nevyšla najevo existence spolku?"

„Do soudu zbývá ještě hodně času. Několik měsíců, začne to až na podzim. Máme spoustu času se připravit."

*

Jdeme pozdě. Deanův budík vypověděl službu a já si ten svůj ani nenastavil. Vzbudili jsme se deset minut před začátkem směny a vypakovali se v rekordním čase. Pravda, naše ubikace vypadá jak po řádění tornáda a oběma nám táhne z pusy, protože včera byla k večeři česneková pomazánka a na čištění zubů nebyl čas. Ale jinak je to celkem ucházející výkon.

Probíháme vrátnicí a míříme kolem hlavní budovy na druhou ranvej, když vzduch prořezává známé kvičení.

„Casííí!"

„Ježišikriste!" vykřikuju, když se ke mně od hlavní budovy řítí zrzavá šmouha. Než stačím uhnout, skáče mi kolem krku. „Co ty tady sakra děláš?"

„Já tady pracuju," ušklíbá se Foxi a pouští mě. Opravdu. Má na košili připnutý odznak Supa.

Dean nás sleduje s tázavým výrazem ve tváři. Dochází mi, že ji nikdy neviděl a poslední, co potřebuju, je, aby si myslel kdoví co.

„Jo, Deane, tohle je Foxi, Foxi, to je Dean."

„Jojo, slyšela jsem," ušklíbá se Foxi a podává Deanovi ruku. Mezi těma dvěma není tak velký výškový rozdíl, takže když se bude Foxi věšet na něj, možná i dosáhne nohama na zem.

„Hej, Franchie. Tak jdeš nebo ne?!" Oba se otáčíme. Míří k nám holka v armádní uniformě. Má dlouhé plavé vlasy svázané do dvou copů a v zelených očích má vztek. Je  poměrně malá a podsaditá. Vypadá na takový ten typ holky, o které neřeknete, že je tlustá, protože to stále ještě není pravda a taky proto, že byste neradi přišli o zuby. Nemám tušení, jak se jí povedlo prolézt výběrem, ale na druhou stranu, já byl s fyzickými testy taky dost na štíru.