Zakázaný bratr

Přeživší

Gavinova stíhačka je doslova smetena z oblohy. Naposledy ji vidím, jak nekontrolovatelně rotuje kolem své osy a šílenou rychlostí míří k jihu. Nedokážu si představit, jak by se mohl Gavin z kokpitu dostat.

Této děsivé situace si všímají i na velení, „Vrať se do pozice. OKAMŽITĚ."

To je dost zbytečný pokyn, protože nikterak netoužím po bližším seznámení s červenými paprsky. Vracím se ke kroužení v mílové vzdálenosti. To, co se právě stalo, mi dochází jen pomalu. Můj mozek to odmítá pochopit. Gavin je jedním z nejlepších letců. Na rozdíl ode mě. Přesto já stále kroužím ve vzduchu a on je... Co vlastně? Mrtvý? Zraněný? Rozplácnutý na placku? Nevím, a dokud se nevrátím na pevnou zem ani to vědět nechci.

Z původních padesáti letadel jich zbývá sotva třicet. Je mi jasné, že žiju jen díky neuvěřitelnému štěstí.

UFO se náhle prudce naklání a dává se do pohybu směrem na severovýchod. Míří rovnou na Buckinghamský palác. Je mi jasné, že tohle nemůže zůstat bez odezvy.

Nepletu se. Z velení zní rozkaz k útoku. Oblétáme objekt z bezpečné vzdálenosti. Stíhačky se ho snaží zatlačit k jihozápadu. Marně. Kulky kulometu se jen neškodně odrážejí od pláště a ani rakety vzduch-vzduch nedokážou způsobit větší škody, než mírné promáčkliny v kovu.

Najednou mi dochází, že tohle není klasický útok. UFO letí pomalu, přestože je schopné mnohem větší rychlosti. Jsem si totiž jistý, že objekt, který přebíhal přes slunce před dvěma měsíci, bylo právě tohle UFO. A tenkrát se prohánělo mnohem rychleji. Objekt se doslova šine, čas od času poskočí na stranu nebo dopředu. Z části, kterou Gavin považoval za motory, se valí namodralá pára. Ať se přede mnou vznáší, co chce, je to téměř neovladatelné.

Znovu se objevují rudé paprsky, ale tentokrát nemíří přesně a dá se jim docela jednoduše vyhnout. UFO se začíná otáčet kolem své osy. Zdá se mi, že se pokouší změnit směr.

Část zahalená modrou parou náhle začíná fialově jiskřit a vybuchuje v záblesku oslnivě modrého světla. Vzduchem létají kusy kovu. Jeden z nich, velký jako kartonová krabice, na které jsem kdysi spával, zasahuje moji stíhačku. Letoun se otřásá a ve skle kokpitu se objevují praskliny. Stíhačka udělá několik prudkých přemetů, než se mi daří ji vyrovnat. Zvoní mi v uších. Síla nárazu přetrhla jeden bezpečnostní pás a přirazila mi hlavu ke sklu.

„Caspere?!"

„Heh?" já vím, že takhle se nadřízeným neodpovídá, ale po nárazu do skla se mi točí hlava.

„Zmizel jsi z radaru, kde jsi?" Nejde jen tak zmizet z radaru, to je nemožné. Vzdálil jsem se od Stargate směrem na sever, ale ne tak, abych mohl zmizet z radaru. To bych musel doletět až k pólu. Hlásím svoji polohu, zatímco se obloukem vracím k mrakodrapu.

„Je stíhačka poškozená?" ptá se někdo z velení.

To už se neudržím, „Jak to mám vědět? K tomuhle ještě cvičený nejsem!" Prostě neumím podle zvuku motoru poznat, že se urvalo druhé těsnění u přívodu paliva, jako to umí Fletcher.

Vracím se k ostatním. Ukazuje se, že už ve vzduchu zbylo jen asi dvacet letadel.

„Tak se vrať. Nemá smysl to riskovat."

„Ale..." začínám.

„Ne! Copak ani ty neumíš poslouchat?!" Fletcherův hlas zní přímo rozzuřeně. Okamžitě se mi vybavuje Gavin a rozhoduju se, že to radši riskovat nebudu. Navíc se mi zdá, že knipl nereaguje tak, jako předtím. Otáčím se a vracím na letiště. Daří se mi přistát bez toho, abych někoho nebo něco srazil a to je myslím docela úspěch. Vylézám z kokpitu a cítím, jak se mi chvějí ruce. Seskakuju na zem a nohy se pode mnou podlamují.