Zakázaný bratr

Barcelona

Barcelona. Město barev, zpěvu, zábavy, nekonečných válek, přiblblých tradic a naštvaných Italek, čekajících na vojenských letištích.

Už během letu nás Foxi varovala, že kapitánka Serafina Favero (nepřechylovat, pokud nechcete přijít o život) je původem Italka a je snadné ji rozčílit. Nicméně ona vypadá rozčílená už ve chvíli, kdy vystupujeme z letadla. Představuje se nám velmi úsečně, jako by mluvila s malými nevychovanými fracky.

„Pro dnešek máte volno. Můžete si prohlédnout město, ale do deseti večer musíte být tady. Máte doufám hodinky?"

Flatphone není ve službě povolený a na misi už vůbec ne. Já, Joe a Sally jsme na implantované hodinky moc mladí a Renny ani Foxi je nemají. Jediný měřič času, který máme, jsou hodinky mého táty. Ty, které jsem kdysi našel v troskách. Před několika lety mi je zabavila matka, ale k její smůle si neověřila, že zůstaly v jejím nočním stolku. Nedávno jí je Miguel sebral a dal mi je k šestnáctým narozeninám.

„Než vás ale pustím, musím vědět, jestli tu někdo z vás už byl. Dá se tu snadno ztratit."

Mě to povídejte.

„Já tady byl," hlásí se Renny.

„Myslela jsem někoho normálního a zodpovědného," odfrkává kapitánka. Zvedám ruku a ona si mě prohlíží přezíravým pohledem. „Ty? A byl jsi tu alespoň dýl jak týden?"

„No dovolte madam, já se tu narodil,"ohrazuju se.

Kapitánka krčí rameny. „Tak se tu opovaž ztratit. Než vyrazíte, ukážu vám, kam dát věci. A pamatujte si, nemluvte před místními španělsky. Pokud umíte jen pár slov, tak vám to prominou, ale opovažte se tu mluvit plynule. Ve svém vlastním zájmu." Já jsem ten poslední, komu to musí říkat.

Odvádí nás podél ranveje a něco si nespokojeně mumlá.

„Co je? Proč jste tak nabručená?" vyzvídá Foxi se svým typickým štěněcím výrazem.

Serafina Favero se prudce otáčí. „Protože to vypadá, že budu rok velet misi, která se nehne ze země. A jakmile letectvo dotkne nohou země, nebo je nedej bože na pozemní misi, vznikne problém."

Já a Joe se na sebe nechápavě díváme. Kapitánka si toho všímá. „Jen si nemyslete. Před třemi lety nás poslali do Turecka. Zařvalo tam šest Kondorů. Byli to idioti, co lezli, kam neměli, ale i tak. Před devíti lety tady. Fletchera málem zabila padající zeď a tady zasovenýmu přeskočilo. Nehledě na devadesát mrtvých. Dvanáct let zpátky nás v Pákistánu vytáčeli ti idioti Perkins a McHarvy. Zasraný ignoranti. Tenkrát mina málem zabila Gavina a bombardování nepřežilo šedesát letců. Zatímco oni seděli na zemi, protože jim nějakej idiot nedal povolení ke startu! A rok předtím pochcípala polovina Volavek při plynovým útoku a Alice dočasně oslepla. Letci na zem prostě nepatří!" prská rozhořčeně.

Jsme první letci, kteří dorazili z Harlingtonu, ale rozhodně tu nejsme jediní. Ještě před námi dorazily posily z dalších menších letišť v Británii. Je jich tu zhruba pětatřicet.

Kasárny u letiště stále nikdo neopravil. Lehly popelem tu noc, kdy vybombardovali ulici Santh Agata. Proto si tu Britové vybudovali malý stanový tábor. Kapitánka Favero nám ukazuje naše stany. Vysvětluje, že stan s modrou plachtou je hlavní velení a největší a nejpevnější stan s červenou celtou je provizorní ošetřovna. Jen se modlím, abych ani do jednoho z nich musel nikdy vstoupit.

Konečně dostáváme rozchod. No, rozchod. Máme rozkaz držet se pohromadě. Společně se přesouváme do města. Je tam šílené vedro, takže když chce Sally vidět katedrálu, ochotně tam jdeme s ní. V chrámu je alespoň příjemný chládek.