Zakázaný bratr

Když se cesty rozcházejí

Opírám se čelem o zeď a utírám si rukávem nos.

„Casi!" Gavin mi pokládá ruku na rameno, „jsi v pořádku?"

Popotahuju. „Promiň, já... já prostě nedokážu..." zajíkám se. Vydržel jsem to celých jedenáct minut. Pak zvítězil instinkt. Nevydržel jsem to a utekl pryč. Už jsem tam nedokázal být.

„V pořádku. Nečekali jsme od tebe nic jinýho. Oni nestojí o laciný řeči o hrdinství, chtěli vědět, že na Joovi někomu záleželo a tos jim dokázal."

Obracím se na něj a znovu popotahuju. „Vážně?"

„Jo," Krátce mě objímá. Za námi se objevuje Fletcher a Sally.

„Casi, musím s tebou mluvit," říká Sally, ale vyhýbá se mému pohledu. Roste ve mně podezření. Tohle není její styl. Ona mluví vždycky napřímo.

„Cas by měl jít spíš na zdravotku, Sally," namítá Gavin.

Všichni se díváme na Fletchera.

„Gavine, počkalo to dva měsíce, hodina ho snad nezabije. Teď má přednostní právo Sally."

Sally sklápí hlavu a naznačuje mi, ať jdu za ní.

„Slečno Flitonová?" Za námi se objevuje poručík Mulis.

„Ano pane?" Sally se narovnává.

„Za hodinu na třetí ranveji."

„Budu tam," říká Sally pevně.

„Dobře, Flitonová. A hodně štěstí."

„Pane," kýve Sally. Pak se otáčí a míří k zadnímu vchodu. Společně vycházíme na cvičiště, kde jsme se před třemi lety poprvé potkali.

„Co to mělo znamenat, Sally?" ptám se, jen co se za námi zavírají dveře. Zatímco já si sedám na zídku, ona popochází o dva metry dál a chvíli mlčky sleduje obzor.

„Požádala jsem o převelení na základnu v Scheffieldu," říká rozechvělým hlasem. Panuje naprosté ticho. „Je mi to líto Caspere. Joe zemřel, ty jsi zmizel... cítila jsem se tu hrozně. Nikdy už to tu nebude stejné. Nedokázala – a nedokážu-si představit Harlington bez Joea. Je to pro mě nemožný asi jako představit si kapitána Fletchera bez Gavina. Prostě to nejde. Omlouvám se," její hlas postupně klesá, „zlobíš se hodně?"

Vzdychám. Nemám důvod být naštvaný. Ostatně, já tu taky nezůstanu. „Je mi to líto Sally. Ale chápu, proč jsi to udělala. Takže dnes odlétáš?"

Obrací se na mě se slzami v očích. „Ano. Už jsem to protahovala moc dlouho. Víš, napadlo mě, jestli bys taky..." se nechtěl nechat převelet? Snad tomu nevěříš, Sally.

„Nemůžu. Už jsem přišel o hodně, nemůžu přijít ještě o brášky. Nikoho jiného nemám."

Nemyslím to jako narážku na ni, ale ona to zřejmě vidí jinak.

„Je mi to vážně líto. Ale počítala jsem s tím, že nebudeš chtít." Objímá mě kolem pasu a opírá si hlavu o mé rameno.

„Budeš mi chybět."

Cítím se kvůli tomu trochu provinile, protože Sally neví, co mám v plánu. Myslí si, že zůstanu na letišti. Netuší, co se chystám udělat.

„Ty mě taky."

Nehýbeme se z místa. Čas ubíhá. Už je skoro čas, aby se šla Sally připravit k odletu, když se konečně pouštíme. Za zídkou na druhém konci cvičiště se ozývá chichot.