Zakázaný bratr

Večeře

Nevím, kolik času už uplynulo a tak se co nejrychleji vracím ke své jednotce. Nikdo si díkybohu nevšiml, že jsem byl pryč. ¨

Nebo spíš skoro nikdo. Kromě Sally ještě Joe, ale ten mě nenapráská. Se Sally si nejsem jistý.

„Říkala jsem patnáct minut" syčí na mě Sally.

„Byl jsem tam jen pár minut," bráním se.

„Ne, bylo to víc než hodinu."

„Hodinu?" ptám se nevěřícně, „to je blbost."

Mlčí.

„Řeklas to někomu?" Ptám se stísněně.

„Jasně, že ne. Teď se to nehodilo." Tón jejího hlasu mě rozčiluje.

„Tak to ani neříkej! Jsem dost starý, abych dával pozor sám na sebe. Nejsi moje máma, abys mě pořád hlídala." Vyštěknu na ni.

Nic neříká, ale já vím, že ji to urazilo.

Jen chvíli potom, co jsem se vrátil na místo, shromáždění končí. Všichni se odebíráme rovnou na večeři. Cestou do jídelny mě, Sally a Joea odtahuje stranou Gavin.

„Já a John budeme sedět s těma křupanama u stolu. Od zítřka s nima budou sedět u stolu Supi, Welltrová si to vylosovala včera večer. Bude se to střídat každej den. Takže počítejte s tím, že s nima tenhle tejden budete sedět u stolu taky. Nečum tak na mě Caspere, já to nevymyslel. Jednou to s těma hovadama vydržíme, ne?"

„Ty je nemáš moc rád, že Gavine?" ptá se Sally.

Gavin se mračí. Je to poprvé, co ho vidím bez jeho obvyklého škebu. „Ne."

Čekáme, jestli k tomu ještě něco řekne, ale Gavin nemá náladu na vykecávání. „Už musím jít. Musíme si s Johnem ujasnit pár věcí. Třeba kam odklidit Renny. Španělé na ni mívají... no, řekněme, že špatný vliv." Vždycky oslovuje Fletchera křestním jménem. To si nikdo jiný nedovolí, ani jeho nadřízení.

„Co proti nim má?" ptá se Sally Joea. Já jako bych neexistoval.

Joe krčí rameny „Nevím. Možná prostě nemá rád vůbec nikoho"

Sally se usmívá, ale její oči zůstávají chladné. „Všimla jsem si, jak se na ně někteří tvářili. Jsme k nim nepřátelští bez jakéhokoli důvodu. To není správné. Mě přišli docela v pohodě."

Jdu do jídelny a po cestě nezapomínám do Sally pořádně dloubnout ramenem. U mě skončila.

A jak se zdá, já u ní taky. Vyhýbá se mi až do mé smrti, která nastává čtvrtý den návštěvy Španělů.

Ten den s nimi u večeře mají sedět Sokoli.

Nevím, kdo určoval, kdo bude kde sedět, ale pravděpodobně někdo, kdo mě nemá rád. Sedím vedle Fletchera, jen tři židle od Cornandeze.

Snažím se tvářit, že tu nejsem a soustředit se na jídlo. Na talíři přede mnou leží pečené brambory, pečené maso a mrkev. Fujtajbl. Šťourám se ve své večeři. Oběd jsem vyzvracel, ale hlad kupodivu nemám.

Rozhovor je udržován na tématu Katalánsko – španělské války. Už jen z toho se mi dělá špatně.

„Pokud se vám katalánci tak hnusí, proč jste předtím říkal, že umíte katalánsky?" ptá se Gavin.

Chvíli nechápu, ale pak si vzpomínám, že devadesát procent Cornandezova projevu jsem strávil na záchodě.

Poslouchám, jak nám vykládá o své obrovské oběti. Jak se naučil katalánsky, aby mohl překládat odposlechy rebelů. Chudák. To muselo být strašné. Zapoměl ale zmínit, že jsou si oba jazyky tak podobné, že naučit se ten druhý by zvládlo i malé děcko.