Zakázaný bratr

Ve službách vlasti

„Caspere, Sally." Já a Sally se otáčíme po hlase. Včera jsme úspěšně složili zkoušku. Ani už nevím kolikátou v pořadí. Vlastně jedinou výhodou fyzických testů je, že nástup je v ty dny od devíti, ne od sedmi. Po svém prvním epileptickém záchvatu jsem si zkoušku úspěšně dodělal a od té doby jsem už žádnou nevynechal. Sally, která se mnou nemluvila od návštěvy Španělů, se rozhodla své rozhodnutí přehodnotit. Pravda, musel jsem jí přeříkat celý svůj životopis, teda kromě toho, co jsem neřekl ani Joovi.

Za námi stojí kapitán Fletcher a Gavin, „Pojďte sem, oba dva."

Poslušně se vracíme o několik metrů zpátky k nim. Tak trochu nechápu, co po nás můžou chtít. Včerejšími testy jsme prošli, i když byly mnohem těžší než obyčejně. Dokonce obsahovaly i teoretickou část podobnou vstupním testům a poznávačku sirén. Takže, pokud nás nechce vyhodit, co teda chce?

„Takže vy dva," začíná Fletcher, „ včerejším testem jste úspěšně ukončili svůj výcvik. Počínaje dneškem jsou z vás plnohodnotní vojáci. Dostanete přidělenou vlastní stíhačku a místo v hangáru. Budete dostávat plat, můžete být vysláni na misi a můžete ve volných chvílích opouštět letiště."

Přistupuje k nám Gavin. Z neznámého důvodu má na košili připnutou placku s nápisem Největší vůl v galaxii. Poprvé se s ní objevil po Vánocích a myslím, že není těžké uhodnout, kdo mu ji dal.

Gavin nám podává odznaky, zobrazující siluetu letícího sokola. Dostat odznak je konečné stvrzení, že jste skutečně ukončili výcvik. Vůbec mi nedošlo, že jsem tady už celý rok. Samozřejmě jsem si všiml, když byl Joe jmenován plnohodnotným členem Sokolů, ale nějak mi nedošlo, že i můj výcvik se tím pádem blíží ke konci. Svírám svůj odznak a nejsem schopný slova.

„Dokázali jsme to, Caspere."vypískne Sally a objímá mě kolem krku. Periferním viděním zahlédnu Gavinův potměšilý úsměv. Opravdu si tu placku zaslouží.

*

Je sedm nula nula. Máme šanci stihnout nástup jen v případě, že se naučíme teleportovat. Když procházíme vrátnicí, zastavuje nás voják, který má službu u brány.

„Roberts, Rocas, máte se hlásit na ústředí."

„Vždyť jsme se zpozdili jen o minutu." Namítá Joe.

Voják vrtí hlavou, „Tím to není. Máte to zapsané už od včerejška. Ale radši si mákněte." Proti téhle radě nic nenamítám.

„Co nám můžou chtít?" ptá se mě Joe, když míříme k hlavní budově.

Krčím rameny „Nemám ponětí."

Nevím, kam přesně máme jít, ale naštěstí se mi to brzo objasňuje. Vstupní hala je téměř liduprázdná. Ale uprostřed místnosti stojí kapitánka Weltrová a Foxi.

„Mě nezajímá, že máš kocovinu, Francesco." Říká zrovna Weltrová, „existují důležitější věci než chlast."

„Ale mami, mě je fakt blbě." Kňourá Foxi.

V tu chvíli si Weltrová všímá mě a Joea. „Běžte do místnosti jedenáct v prvním patře, už tam máte dávno být." Poslušně jdeme ke schodišti. Za sebou slyšíme hlas Weltrové, „No vidíš, zase budeš poslední. I ta idiotská Bethany se dostavila dřív než ty."

V místnosti jedenáct už sedí Renny, Sally, Gavin, kapitán Fletcher a nějaký důstojník, kterého neznám. Sedám si na židli mezi Sally a Joea. Co je tohle za divnou sešlost? Krátce po nás vchází i značně rozmrzelá Foxi.