Zakázaný bratr

Majorův syn

„Tak co, jak bylo? Nejsi tu nějak brzo?" ptá se Dean, když vchází do dveří. Je vidět, že se trochu motá.

„Tys byl v hospodě," všímám si.

„Jop. I zhrzená manželka si někdy musí orazit, když se ten její někde fláká s cizí holkou," ušklíbá se Dean a sedá si na svou postel.

„Já ti dám zhrzenou manželku," uchechtávám se a sedám si vedle něj, „kolik jsi toho prosím tě vypil?"

„Skoro nic," mumlá.

„Skoro nic vypadá jinak, dejchni na mě!"

Pravda, každý se opije po něčem jiném. Například Gavin se jen podívá na flašku a už je na káry. Renny má takový „trénink", že na něj i pět panáků nemá vliv. Třeba já jsem se opil jen jednou a stačilo mi to.

„Skoro jsem nepil," tvrdí Dean.

„Dejchni na mě!"

Mračí se na mě, ale dělá to. Že je z něj cítit alkohol, by si všiml i čichotupý.

„Fuj!" mávám si rukou před nosem, protože tohle je fakt síla, „zbylo v tý hospodě vůbec ještě něco?"

„Nech si to, jo? Já jsem střízlivej," odsekává Dean, „ co ty? Kde jste byli?"

„V Neapoli."

„Tak ty si užíváš v Itálii a já se tu nemůžu ani vožrat?" uchechtává se Dean.

„Neříkals, že seš střízlivej?" dobírám si ho, „a slovem užívat, bych to rozhodně nenazval. Příšerný vedro, Kruelová furt chtěla lízt místním mafiánům div ne do obýváku, Delfina se chovala divně a nakonec to ukončila, protože nás někdo sledoval. A celou cestu zpátky sem držkovala, že se nás tajný služby pokoušejí zabít."

„Tam s váma poslali Faverku? Tak to se ani nedivím. Kluci z výcviku říkali, že je trochu divná."

„Jo tak kluci z výcviku," významně do něj šťouchám loktem, „já radši nechci vědět, co tu vyvádíš, když tu nejsem. Dneska jsi byl chlastat, co přijde příště?"

Dean se jen přiopile hihňá.

„Co to tu provádíš, co? Kdoví s kým se tu kamarádíčkuješ!"směju se a šťouchám ho do žeber. Vykvikává a začíná se šíleně smát. Nikdy jsem si nevšiml, že je lechtivý, ale rozhodně se toho musí využít. Lechtám ho na boku, což upřímně řečeno já sám úplně nesnáším. Dean vydává vysoký zvuk, který byl na téhle planetě naposledy slyšet někdy za éry pterodaktylů. Tohle už nemá se smíchem nic společného.

Dean mi nezůstává nic dlužný a lechtá mě pod žebry. Jak už jsem řekl, přímo to nesnáším, takže se směju jako blázen a vřeštím jako malá holka. Vliv Carrie zřejmě ještě nedozněl.

Z vedlejší ubikace se ozývá hlasitá rána a vzteklé nadávání. Někdo od sousedů vybíhá na chodbu a buší nám na dveře. Hlasité rány, které rozvibrují nábytek a vyruší všechny na celém patře, obvykle bývají znamením, že se obyvatelé dané ubikace mají tišit. Ovšem každý, kdo je lechtivý ví, že přestat se najednou smát, když ho někdo lechtá, je naprosto nemožné.

„Můžete se laskavě ztišit?!!" dveře rozráží náš soused, kolega Sokol se vzteklým výrazem ve tváři. Očividně ho nijak nepřekvapuje, že se válíme po zemi a chechtáme se jako šílenci. „Držte už huby! Co to tu vůbec kurva děláte?! Ste teplí nebo co?"

„A kdyby jo, tak co?" odpovídám, ale pořád se směju, takže mě nebere vážně.

„Vrchol, tohleto!" vzteká se a s prásknutím zavírá dveře.