Zakázaný bratr

Licenční zkoušky

Kde sakra je? Postávám v boční uličce u Warnerova gymnázia. Nechci stát přímo u hlavního vchodu a tak stojím tady. Delfina se tu nejspíš objeví, když tudy včera odešla. Alespoň v to doufám.

Je to tady. Dnes jsou licenční zkoušky.

Snažím se uklidnit, ale moc mi to nejde. Ráno jsem se vzbudil jako vždycky. Když Dean odešel na výcvik, byl jsem tak nervózní, že jsem nedokázal jen tak čekat. Šel jsem ke Goodneyově základce, jako jsem to dělával, když jsem žil na ulici. Máma mě neviděla, bráškové ano. I když jsem s nimi nemohl mluvit, jsem rád, že jsem tam šel. Trochu mě to uklidnilo. Jsou i důležitější věci, než blbá licence. Pořád mám ještě rodinu, i když se nemůžeme normálně vídat. Ale to se může změnit. Máma je věčně hlídat nebude.

Konečně! Na konci uličky se objevuje Delfina. Ještě nevidím její obličej, ale poznávám její typickou sebejistou chůzi a rozevláté vlasy. Nepletu se. Je to skutečně ona. Místo pracovního stejnokroje má na sobě světle fialovou halenku a černou sukni. Civím na ni, ale není to kvůli oblečení. Něco je na ní jiné. Jeden malý, ale podstatný a děsivý detail.

„Co se vám stalo?" zírám na její obličej. Tam, kde ještě včera měla pravé oko, je nyní jen černá páska.

„No co, no!" brblá Delfina, „to ti letištní drbny zapomněly vyzvonit, že mám jedno oko umělý?"

Pravda. Jak nad tím tak přemýšlím, tak mi o tom kdysi opravdu někdo říkal.

„Dneska jsem zaspala a jak jsem pak spěchala, tak mi to oko někam zapadlo. Nemohla jsem ho najít, tak jsem musela vytáhnout svou starou pásku."

„Jasně," hlesám a dál šokovaně civím na její chybějící oko.

„Budeš na mě čučet ještě dlouho, nebo už půjdem? Já jen, že už tam pomalu máme být."

„Jo, jasně, půjdem," nutím se dívat někam jinam.

Společně míříme k hlavnímu vchodu. Tam už postávají hloučky propadlíků, kteří dnes budou dělat reparát. Ke svému zděšení mezi nimi poznávám i několik svých bývalých spolužáků. Kromě Strejdy Šunky jsou tu ještě nejmíň dva další. Snažím se ji jich nevšímat a jdu za Delfinou do budovy. Ve vstupní hale visí velká obrazovka ukazující kdo má kde dělat zkoušku z čeho. Za čtvrt hodiny začínají zkoušky z jazyků. Já mám být v učebně T26, která je v patře nad námi. Delfina má být v protější třídě, protože dělá zkoušku z jiného jazyka.

„Hele, není to Cas?" syčí nějaká holka na někoho jiného, když odcházíme z haly.

„Kdo? Myslíš toho, co divně smrděl?" odpovídá někdo další. Delfina vyprskává smíchy. Já se tvářím, že nic neslyším. Ale i tak je mi jasné, že jsem rudý jako rajče. No tak jsem se na konci třeťáku moc nemyl, no. Bydlel jsem na ulici, sakra. Tam je to s hygienou dost všelijaké.

K učebně dorážím na poslední chvíli. Rychle si s Delfinou vzájemně přejeme štěstí a rozcházíme se do určených tříd. K mému překvapení je v učebně T26 docela plno. Nevím, k čemu je na licenci potřeba cizí jazyk, ale k něčemu nejspíš jo. Španělštinu si vybralo jako cizí jazyk nejmíň dvacet lidí. Většinou jsou to ženy kolem dvaceti nebo třiceti a pár mužů okolo padesátky. Připadám si tu jako blbec.

Ironií osudu je jediné volné místo ve třetí řadě u okna. Sedám si na tu samou židli, na které jsem před nějakými čtyřmi roky dospával noční ponocování. Do třídy vchází zadavatel a první test začíná.

Na lavicích se objevují holografické obrazovky s klávesnicemi a touchpady. Stačí jen nafasovat brýle, skrz které to bude vidět a může se začít.