Zakázaný bratr

Příšera

Nemám tušení, jak jsem se dostal z ostrova. Prostě tam najednou nejsem. Možná jsem omdlel, nevím. Mám zvláštní pocit. Jako by se svět rozdělil. Jako by se zastavil čas. Nebo spíš, jako by čas všeho okolo ubíhal rychleji, než můj čas. Je to zvláštní. Všechno okolo vnímám vzdáleně a útržkovitě. Je to, jako když se člověk dívá na dav lidí z jedoucího vlaku. Občas se mu povede zaostřit na nějakou tvář, ale většinou je to jen rozmazaná nicneříkající šmouha.

Čas jde dál. Já ho nevnímám, ale poznám to z věcí okolo. Za oknem se pomalu šeří. Občas zahlédnu tvář nějaké ženy. Nejdřív mi její obličej nic neříká, ale postupně se mi začíná zdát, že už jsem ji někde viděl. Pomalu se začínám vracet do reality.

Sleduju strop nad sebou. Klikatí se na něm prasklina. Někde blízko slyším pomalé kroky. Občas zaslechnu nějaký hlas. Patří té ženě? Je to můj hlas? Nejsem si jistý, nějak neovládám sám sebe.

Čas se vrátil do normálu. Nejspíš. Nic se neděje, tak mi všechno splývá. Rozeznávám, že ležím v nějaké místnosti se žlutými stěnami. Pohledem bloudím ke svým rukám. Jsou plné škrábanců. Kotník mám obvázaný čistým obvazem, ale ostatní rány nejsou ničím zakryté, jen popatlané nějakým průhledným gelem. Stopy drápů mám snad všude.

Zaznamenávám nový zvuk. Rázné kroky na chodbě. Dvoje. Někde blízko vržou dveře a někde jinde se odsouvá židle.

„No ještě, že jste tady! Volala jsem vám už nejmíň před hodinou!"

Do mého zorného pole se dostávají tři postavy. Ta drobná žena, která teď promluvila... je to Harriet. Její hlas zní netrpělivě a ustaraně.

„Omlouvám se, zdržel jsem se u pluku," je to kapitán Fletcher. Vedle něj stojí Gavin. Nejistě kolem sebe těká pohledem. Před očima se mi znovu objevují ty stvůry z lesa. Ty jejich odporné upřené oči bez víček. Chladné, bezcitné žluté oči. Oči stejné barvy, jako má Gavin.

Zavírám oči. Je to jen v mojí hlavě. Musí se toho přece dát zbavit, ne? Nikdy jsem nepotkal člověka, který by se na mě nikdy nenaštval, který na mě nejenže nikdy nekřičel, ale ani nezvedl hlas. I Deanovi občas rupnou nervy. A teď si chce můj mozek jediného takového člověka spojovat s těmi... věcmi? Tak to teda ne! Takhle to asi vypadá, když je člověk zralý na psychiatra.

Po tváři mi stéká slza. Co se to sakra stalo? Co se to pořád děje?

„Už jsi slyšel..." zajíknutí Harriet Fletcherové mě vytrhuje z toku mých myšlenek. Znovu otevírám oči, i když jen na škvírku.

„Řekli mi to," kapitán svou ženu líbá na čelo, „ co tady? Řekl ti něco?"

„Pár slov," Harriet se obrací na mě, „nedávalo to vůbec smysl."

Já jsem něco říkal? To je blbost, to bych si přece... nepamatoval, vždyť ani nevím, jak jsem se sem dostal.

Vedle mě si sedá Gavin. „Casi, slyšíš mě?"

Slyším, ale nedívám se na něj. Nedokážu se k tomu přinutit. Mám pocit, že pro ten den už nemůžu žluté oči ani vidět.

Z druhé strany si sedá Fletcher.

„Kapitáne..." mumlám. Nechci s nikým mluvit, ale je mi jasné, že své zmatené myšlenky musím nějak ventilovat.

„Ano?" Fletcher se naklání trochu blíž, protože mi prakticky není rozumět.

„Je Chu..." nedokážu větu dokončit, protože vlastně nevím, na co se ptám. Nejradši bych vykřikl, jestli ho dostaly ty příšery z lesa, ale je mi jasné, že podobné dotazy by mě dostaly rovnou na psychiatrii.