Zakázaný bratr

Riziko povolání

„Koukejte se trochu snažit! Ploužíte se jak školka na výletě!" křičí kapitán Fletcher, zatímco se jeho jednotka úplně zpocená a uřícená trousí do cílové roviny. Odpovídá mu několik zmučených pohledů a Rennyho vztyčený prostředníček.

„K čemu... je nám... do hajzlu... tohle... dobrý," funí Renny, který sotva popadá dech.

Jo, to by mě taky zajímalo. Máme za sebou běh okolo celého letiště, které je mnohem větší, než se mi kdy zdálo. Start a cíl je až úplně vzadu u vědeckého komplexu. Tady se průměrný voják vyskytuje jen vzácně, což je taky důvod, proč polovina z nás na neznámém terénu o něco zakopla. Po zemi se válí mlha, takže polovina Sokolů po cestě nabourala do plotu a Renny spadl do kráteru, který tu před lety vyhloubily padající trosky vesmírné lodi, a který se nikdo neobtěžoval odstranit.

„Přestaň remcat Sováku. Nebo si to chceš zaběhnout znova?" říká Fletcher. Renny místo odpovědi plive na zem a otáčí se k němu zády.

„Renny, trocha sportovního nadšení by neškodila," dobírá si ho Gavin.

„Taky bych byl nadšenej pro něco, co nemusím dělat!" brblá Renny a hází na kapitánova zástupce nasupený pohled. Gavin se okružního běhu v mlze nezúčastnil.

„Sovo, neser!" vrčí Fletcher a jeho bratranec rychle zavírá pusu. Kapitán by byl schopný ho na okružku poslat znova.

„Takže," Fletcher si nás pobaveně měří, „pro příště si pamatujte, že máte běžet podél plotu, ne do něj. Taky by bylo dobrý, kdybyste se dívali, kam šlapete, že jo Sováku! Kdybyste se první polovinu trasy nechovali jako parta děcek na těláku, nemuseli jste se celou druhou polovinu tvářit, že za chvíli umřete."

Několik lidí cosi nesrozumitelného mumlá. Ačkoli nerozumím, řekl bych, že nic slušného to nebude.

„Tak, pro teď to myslím stačilo. Můžete jít na oběd,"říká kapitán a rychle dodává, „a jděte po cestě! Ne, že se budete motat jinejm jednotkám po ranveji."

Sokoli se s otráveným zabručením vydávají určeným směrem. Jdu mezi posledními, protože nestojím o konfrontaci s naštvanými kolegy, kteří jdou vpředu. Slyším, jak někdo polohlasně nadává na Gavina, protože se běhu neúčastnil. I když mě běhání na dlouhé tratě nijak zvlášť nebere, zdá se mi trochu přehnané proklínat někoho jen proto, že zůstal mimo. Jak tak nad tím přemýšlím, vlastně jsem Gavina nikdy neviděl běžet.

„Caspere!" trhám sebou, když se odněkud ozývá ženský hlas. Rozhlížím se kolem sebe. Nalevo ode mě se v mlze rýsuje obrys zdravotnického centra. Zdá se mi, že se tam mihl nějaký stín. Přede mnou mizí siluety Sokolů, kteří šli přede mnou. Něco mi s lupnutím naráží do boty.

Vedle mojí nohy leží malá, mléčně bílá koule s černým bodem v modrém kroužku. Delfinino oko. Co tady sakra dělá?

Otáčím se směrem ke zdravotnickému centru a mžourám do mlhy. Nikoho nevidím. Kolem mě prochází poslední Sokoli. Dívají se na mě jako na blbečka a jdou dál.

„Sakra kluku, dávej bacha! V týhle slotě do tebe ještě někdo nabourá."

Vedle mě se z mlhy zjevuje kapitán Fletcher. „Co tu tak stojíš?"

Místo odpovědi se shýbám a zvedám oko ze země, abych na něj ještě omylem nešlápl. Kapitán při pohledu na bílou kouli překvapeně zvedá obočí.

„Jdi to vrátit Delfině. Nejspíš s tím dělala blbosti a ztratilo se jí to."

Strkám si oko do kapsy, aby ho náhodou někdo neviděl, a vydávám se ke zdravotce. Dveře jsou kupodivu otevřené. Obezřetně vstupuju dovnitř.