Eyes talk

I.

„Jak to můžes vědět?"

„Vidím to v tvých očích," opověděl a bez dalšího slova mě nechal utápět se ve vlastních lžích.

***

„Kiersová!"

„Cože?" napřímila jsem se a začala pohledem běhat po celé třídě.

Všichni studenti nepřítomně seděli na svých místech a nevypadali o nic víc v obraze, než já.

Willow, sedící o lavici vedle, si ale samozřejmě nemohla odpustit šibalský úsměv a jen na oko překvapené nadzvednuté obočí. Může mi někdo prosím připomenout, jak se tahleta holka stala mojí nejlepší kamarádkou?

„Už mě to vážně přestává bavit," ozvalo se z přední části místnosti. „Tentokrát nad tím jen nepohodín rukou." Někteří začali celou tu situaci pozorovat, když se Anmundy začal neovladatelně přibližovat mým směrem.

„Do ředitelny!" rozkřikl se hned, když byl schopen dotknout se ukazováčkem mé lavice.

***

„Slečno, není to poprvé, co si na Vás učitel stěžuje z důvodu nevnímání probírajícího učiva," začal ředitelův proslov dobrého vychování. Spojil si ruce na svém stole a zvláštně nafukoval tváře. Chvílemi vypadal jako křeček, kterému docházelo místo na zimní zásoby.

Já jen na sucho polkla a čekala na trest. Mohl by mi snad projít už několikátý problém v řadě?

„Máte poslední varování," vydechl na konec. Ulevilo se mi, když to řekl. I když jen jedna jediná šance byla docela výzva. „Pokud ještě jednou, třebaže jen na malou chvilku, zaspíte, budu nucen Vás potrestat," nadzvedl přísně obočí. Krom toho se jeho obličej konečně vrátil do normální podoby.

Jemně jsem kývla k souhlasu.

„Můžete jít," usmál se a dlaní ukázal ke dveřím. Hned na to se mi povedlo co nejrychleji vstát, vypařit z jeho kanceláře a následně z celé budovy.

Dějepis byla už poslední hodina za celý den a o oběd moje chuťové pohárky doopravdy zájem neměly. Vlastně ani mít nemohly, když nebyl předem objednaný.

***

„Cože jsi to řekla?!" vyjekla po mně máma hned, když jsem jí sdělila ne příliš uspokojující novinku. Špatné známky ani pozdní příchody jí nikdy nevadily, ale na co si doopravdy potrpěla, byla dobrá reputace u důležitých lidí. A zrovna to se mi příliš nedařilo.

„Nějak to napravím, slibuju," zabořila jsem pohled do země a nervózně si skousla ret.

„To bych ti doporučovala," založila si ruce v bok a nasadila přísný výraz. „Teď mi pojď pomoct se zeleninou," vytvořila jemný úsměv a hlavou kývla ke kuchyni.

***

U večeře mi patřila většina pohledů. Mohla jsem dost jistě určit, že máma si mé varování sama pro sebe nenechala. 

„Nemusíte se na mě dívat jako na zločince," povedlo se mi po všech hodit vražedný pohled, ale nikdo na to nezareagoval.

„No tak to řekněte," spolkla jsem kousek nakrájeného rajčete a naštvaně položila vidličku na talíř, „Jak jsem strašná, neschopná a dětinská."

„Řekla jsi to sama," ozval se nakonec statečně Sam a hned vrátil svůj pohled zase k jídlu. Pokud se bál, tak měl důvod.

„Ale Skye. Doopravdy. Měla bys spát déle," zašermoval táta s nožem těsně vedle Samovy havy. Ten ho opatrně odstrčil zpátky.